Příliš mnoho summitů = smrt pro euro

Evropští lídří se vždy sletí do Bruselu a uklidní svět, že s eurem je všechno v pořádku. A  že kdyby třeba náhodou tak úplně nebylo, mohou ho společně hravě a bez větších potíží zachránit. Pak se rozletí zpět do svých domovů a svým „podanným“ naservírují upravenou a stravitelnou verzi toho, co se vlastně stalo. A euro stále padá. Novináři spekulují a všichni jsou nervózní a vyděšení, kdy a kde že to zase praskne. Je na řadě Španělsko nebo kdo vlastně?

Optimismus po evropských summitech vydrží tak den, maximálně dva. Podezření, že se „něco děje“ je vždy silnější než ujišťování, že „všechno je v pořádku“. Je úplně jedno, jak to vnímá „běžný euro-občan“. Důležité je, jak tu nervozitu vstřebají finanční trhy. Nebo přesněji řečeno jestli jí vůbec chtějí vštřebat. Sází-li většina investorů na pokles, pak jsou summity ideální živnou půdou. Čím víc summitů, čím víc poplácávání, čím víc uklidňování, tím větší nervozita. A tím větší zisk těch, co sází na propad eura. EU-lídři by se možná měli zamyslet nad možností scházet se co možná nejméně. Ono by se zase až tak moc nestalo.