Řadu EU-politiků a úředníků v Bruselu hrozně moc trápí, že Evropská unie není stále tak oblíbená, jak by podle nich měla být. Že jí (rozumněj je) nemají lidé rádi. Někteří europoslanci a eurokomisaři kvůli tomu ani nemůžou spát. A za probdělých nocí dostávají až nebezpečně bláznivé nápady (což ale v Bruselu nikoho nepřekvapí, zvlášť u europoslanců).
Dánský liberální europoslanec Morten Lokkegaard například přišel s plánem, který by evropským veřejnoprávním médiím nařizoval, jak, kdy a o čem ohledně dění v EU informovat. Protože pomýlení novináři často o EU referují „without any real order or priority“. Bez toho, že by dokázaly rozpoznat skutečnou důležitost a naléhavost daného problému. Říká Lokkegaard, bývalý novinář. A trápí ho i to, že počet novinářů-korespondentů píšících o EU přímo z Bruselu se za poslední rok smrsknul na polovinu.
O „nové komunikaci“ uvažují i v Berlaymontu, sídle Evropské komise. Všechny dosavadní pokusy o změny, všechny nové komunikační strategie, totiž zatím selhávají.
Eurokomisařka Redingová – odpovědná za komunikaci – teď navrhuje: “Evropské projekty budou úspěšné a důvěryhodné pouze, když Evropská komise bude vnímána jako evropská vláda. Toho můžeme dosáhnout pokud koncentrujeme komunikaci výhradně na prezidenta (Barrosa)”. Redingová sází na “personalizaci” i v jiných případech: “pokud oznámí německá vláda nějaký nový projekt, bude to projekt kancléřky Merkelové. V případě Francie to bude Sarkozyho plán…“. To se z toho personálně obtáhneme, s prominutím…
Jenže ono to bude jinak. Co poslanec Lokkegaard, budoucí šéf Komise EU pro obsah a kvalitu zpravodajství o EU se sídlem v Reykjavíku, poradí v případě, že se projekt-Merkel dostane do rozporu s projektem-Sarkozy, prezident Barroso se jako obvykle někam ztratí a místo něj se náhle vynoří stálý EU-prezident zachránce Van Rompuy, rotující EU-prezident Leterme, EU-parlamentní prezident Buzek a to jsem v tom spěchu zapomněl na EU-baronku Ashtonovou…?!
Často se ptám, proč bruselští politici a byrokraté nedokáží občany EU přesvědčit o tom, že jejich práce má smysl. Třeba proto, že o tom nejsou oni sami přesvědčeni?
