Belgie I.

Byl jsem si teď navečer zaběhat ve Woluwe parku. Poprchávalo, ostatně jako skoro pořád tady. Po chvíli ale začala pekelná bouřka a pršet tak, že nebylo vidět na krok. Říkal jsem si, jsem v Belgii, vydržím. Už jsem na to skoro zvyklý.

Ostatně, normální Belgičan se pozná tak, že s deštěm nebojuje deštníkem nebo pláštěnkou, ale prostě ho ignoruje. Totálně. Takže někdy když se díváte z okna a leje a oni chodí sem tam jako by nic, vypadá to, že ten slejvák je jenom nějaký filmový trik… Ale zpátky k Woluwe parku dnes večer. Pršelo čím dál tím víc a ostatní běžci a výletnící postupně odpadávali, asi to nebyli Belgičani, ale euroúředníci z ciziny:) Nakonec jsem si myslel, že jsem v parku (velikost asi jako Stromovka) sám. Pak jsem ale zaslechl hurónský dětský křik. Skupina belgických skautů, tak osm až deset let (belgického skauta poznáte tak, že má celý rok -  úplně CELÝ rok - jenom kraťasy, a to včetně dětí od tří let, je fakt sranda vidět je běhat takhle na sněhu...). I s vedoucím. Na jednom kopci objevili korytu, kudy stékala voda a bahno a udělali si z něj tobogán. Pak jsem je potkal, když odcházeli domů. Úžasná skupinka, víc bahna než dětí. To budou asi mít rodiče radost. Tak to je tak asi všechno. Jo, abych nezapomněl, tady prší poměrně často:):):)