Podle statistik, které jsem nedávno četl, má 15% párů problém počít vlastní dítě. Tomuto procentu se to nepovede dříve než za rok snažení. Některým později a některým vůbec. Z pohledu těchto párů i pro mnoho dalších je vlastní dítě dar. V kontrastu s touto přirozenou touhou dospělého člověka je diskutované právo ženy - budoucí matky, rozhodnout o usmrcení člověka, který se teprve nedávno z nepatrného téměř "ničeho", vydal na svoji cestu.
Článek "Matka zdravého dítěte žádá statisíce za nepovedený potrat" mě chtě nechtě donutil "prohnat hlavou" myšlenky, které se snaží nějak pochopit a omluvit takhle zvláštní žalobu. Některé rádoby emancipované ženy a další část populace mě zřejmě ohodnotí šťavnatou reakcí nebo nadávkami, ale kdo byl pár týdnů po početí s manželkou na prvním ultrazvuku a viděl jak 9ti milimetrovému budoucímu človíčku už tluče srdce, tak určitě ví o čem a proč píšu.
Nejprve základní informace na osvěžení. Lékaři obvykle provádí dva typy zákroků, které se neosobně nazývají "umělé přerušení těhotenství". První typ, pojmenovaný "miniinterupce" je docala prostinký a dá se zjednodušeně chápat jako vyluxování plodu. Dělá se cca do 10. týdne těhotenství, když ještě není zcela dobudována placenta a plod lze tedy takto jednoduše odtrhnout a zlikvidovat. Standardní interupce se provádí nástrojem zvaným kyreta. Je to skvělý, ostrý, tvarovatelný nástroj, který umí výborně řezat a seškrabovat. Na tomto místě bych byl rád, kdyby si každý dokázal sugestivně představit, jak se malý bezbraný človíček, který se (opět neosobně) nazývá "plod" nebo "zárodek", brání a uhýbá před kyretou, která odkrajuje jeho části, dokud nezemře.
Nemám žádné sadistické sklony, ale moc bych si přál, aby každá žena, která se rozhoduje využít svoje právo, předem přemýšlela, proč a co chce vlastně udělat. Každé právo, které dává jedinci demokratická společnost, by totiž nemělo fungovat bez odpovědnosti. Pocit odpovědnosti ale funguje, pokud funguje svědomí. Svědomí, ale může zafungovat jenom tehdy, pokud se člověk zamýšlí nad podstatou věci a vyhodnocuje ji dle úplně základního lidského (tzv. "zlatého") pravidla: "Čiň druhým to, co chceš, aby činili oni Tobě".
Na tomto místě chci připomenout, že nejsem hysterický odpůrce tohoto práva ženy. Pouze apeluji na svědomí a odpovědnost. Umím si lidsky představit utrpení a dilema znásilněných žen, nebo žen, které stojí před lékařem, který jim sděluje, že jejich budoucí potomek má těžkou genetickou vadu. Ale když čtu věty typu: "Když bylo Kateřině osmnáct, zjistila, že je nečekaně těhotná." nebo dotazy různým rádoby sexuologickým poradnám jako: "Před dvěma týdny jsem byla na miniinterupci a včera jsem měla s partnerem nechráněný pohlavní styk. Chtěla bych se zeptat, jestli s tím máte někdo zkušenost a zda mě to může nějak ublížit, případně jestli je možné otěhotnět. Dávali jsme si tedy pozor, ale náhoda je blbec... ".
Pokud vím, těhotenství předchází jistá záležitost, které se říká "pohlavní styk". Takže, která žena (kromě jediné Marie) může říci, že otěhotněla "nečekaně"? Nebo je sexuální výchova a občanská nauka na základních školách tak špatná, že je to doopravdy tak nečekané? Nebo, může chtít žena, která "nečekaně" otěhotněla, odškodné od lékaře, který "nečekaně" zapomněl jeden plod v děloze? Jestliže ona se cítí omluvitelná, proč by mělo být pochybení lékaře neomluvitelné?
Milá Kateřino, pevně věřím, že si tenhle článek přečtete, stejně jako pevně věřím, že ze mne brzy "vyšumí" vztek nad nízkým povědomím, lidskostí a otupělostí svědomí části naší populace. Jestli pro vás nechtěná dcera byla utrpení a újma, měla jste ji dát k adopci lidem, kteří sami po dítěti touží. Teď už prostě mlčte a styďte se.
