Malé cestovatelské trable - epilog

Když jsem se s Vámi včera v 16:13 rozloučil a zaklapl ve vlaku notebook, měl jsem zlé tušení, že není moci, která by způsobila, že let OK0491 v 17:25 mohu stihnout. Alespoň jsem předtím využil elektronický check-in a "vytiskl si" do PDF palubní vstupenku. V té chvíli jsem tiše záviděl Odysseovi jeho návrat z Tróji, protože měl na všechno dost času a dost věcí mohl ovlivnit ať už silou nebo důvtipem. Mně zbývala jenom vůle prokličkovat tím "matrixem". 

Někdy v tuto dobu za mnou přišla průvodčí a poprvé s lehkým náznakem úsměvu, který jsem si tentokrát mohl vyložit jako projev sympatií řekla: "Mám pro Vás dobrou zprávu. Tento vlak měl původně končit na stanici Stockholm Central, ale kvůli změnám v posledních dvou dnech pojede dál na Sundsval. Arlanda je další stanice, kde staví, takže tady zůstaňte, já o Vás řeknu průvodčí. Končím tady. Měl jste štěstí, že jste jel v mém vlaku." Důraz na slovo "mém" se nedal přehlédnout. "Ještě jednou děkuji za Vaši laskavost a přeji hezký zbytek dne", odvětil jsem. "Vám hodně štěstí a nashledanou" ozdobil druhý a poslední náznak úsměvu.

Vlak dorazil do Stockholm Central cca v 16:40. Vystoupení všech lidí, vynošení odpadků a nanošení nových zásob včetně úklidu trvalo jinak obdivuhodných 8 minut. Počítal jsem v hlavě, jestli nebyla chyba ve vlaku zůstat a neběžet raději na další peron na vlak Arlanda Express. Vzhledem k času jsem si řekl, že to už je jedno. Buď bude mít letadlo zpoždění, nebo mi uletí. Stihnout se to prostě nedá.

Vlak se vydal na další cestu s čerstvou posádkou a cestujícími v 16:52. Věděl jsem, že dalších 20 minut nemůžu doopravdy nic a jen doufat, že se po cestě vlak nezastaví na nějakém návěští. Nová průvodčí mi bez dlouhých slov přidělila jiné místo, protože to původní bylo zarezervované. Kupodivu nic dál neřešila, tak jsem s jejím laskavým svolením byl černý pasažér. (Za Arlanda Express bych platil 220 SEK, ale peníze, které stejně proplatí firma mě v tu chvíli vůbec nezajímaly). Před zastávkou mě průvodčí stručně ujistila, že vlak staví pod letištěm pod tzv. "Sky City". Ihned se mi mihlo hlavou, že mě čeká několik set metrů dlouhý běh s kufrem plným pivních plechovek z prostoru Sky City do Terminálu 5 (slíbil jsem pár kamarádům ochutnávku několika švédských piv, která mají doopravdy zajímavou chuť a dají se pít). (Z perónu Arlanda Express je cesta o něco kratší a tak jsem jen v duchu zalitoval).

Ještě se průvodčí optala: "Máte ten Váš původní lístek? U východu ho budete muset ukázat". ....????.... "Ale ten lístek má platnost jen do zastávky Stockholm Central". "S tím Vám bohužel nepomohu. Nevím, co po Vás budou chtít". "Tak děkuji a nashledanou". Je právě 17:12 a vlak zastavuje. Čeká mě poslední štace tohoto martiria.

Běžím k eskalátorům a snažím se i s pivní zátěží o běh do schodů. Jsou to celkem dva eskalátory o délce asi jako v Praze na Karlově náměstí. "Dobíhám" (to slovo si uvozovky zaslouží) s citelným tepem na krku a spáncích do kontrolního místa a řine se ze mě pot. Naštěstí je přede mnou hlouček spěchajících Švédů, kteří nadávali na zdržování při východu z placeného prostoru. Kontrolor tedy jen zběžně kontroluje jízdenky, já ji jentak ledabyle ukazuji na vzdálenost dva metry s kufrem v jedné ruce a taškou s notebookem na druhém rameni. Kontrolor zřejmě vidí můj výraz, tak věřím, že nestihl postřehnout z jízdenky více než výrazné logo "SJ".

Běh do Terminálu 5.  Po chvíli zkouším vysunout držadlo a využít koleček. Často tak vídám uhlazené pány nebo dámy v oblecích pohybovat se bohorovně a bez obtíží. Já bych měl rozdělat láhev na oslavu. Je to poprvé, co vysunuji držadlo, protože s 15ti kilovým kufrem se doopravdy špatně běží. Dalších zhruba 150 metrů připomínám jednoho z chlupatých hrdinů Planety Opic. Držadlo je krátké a nutí mě ke zcela zvláštnímu pohybu celého těla. Zasunuji ho tedy zpátky do kufru a pokračuji v bolestivém utrpení.

Terminál 5. Čas 17:20. Na obrazovce pro můj let svítí "Last Call", což znamená, že lidé již dávno nastupují a brána se zavře. Ne, takhle to nemůže zkončit! Na přepážkách pro check-in je zhasnuto, let je odbaven. Já ale potřebuji tištěnou podobu palubní vstupenky. Bez té se skrz bezpečnostní přepážku nedostanu. Rychle tedy prodej letenek. Udýchanému se mi velmi špatně mluví, ale další paní ve středních letech s kamenným výrazem chápe, že i když je let zcela vyprodaný, já mám své místo rezervované. Už pochopila, že se nemusí snažit mi vysvětlovat, že jdu pozdě a že nástup do letadla byl jistě ukončen. Na tisk palubní vstupenky není čas. Posílá se mnou tedy mladší kolegyni, aby mi "vyšlapala cestičku", kterou již sám absolovovat nemohu, protože bezpečnost letiště nerada poslouchá nějaké příběhy a už vůbec nerada diskutuje.

V té chvíli mi bylo jasné, že mě bude čekat další nemilá událost. Kufr neprošel rentgenem. 10 půllitrových plechovek piva se doopravdy nedá přehlédnout. Pokus o vysvětlení, že když letadlo za 2 minuty odlétá, se kufr nedá odbavit. Tudíž ho beru jako kabinové zavazadlo. Místo odpovědi otevírá pracovník bezpečnosti popelnici a ukazováček směřující k otvoru nepotřebuje žádný slovní doprovod. Rozhodnutí je jasné. Plechovky s drahocennou tekutinou míří ve směru prstu.

Jsme na "gejtu". Je přesně 17:26. Postávají zde dva mladíci, kteří mají letenku bez pevného termínu. Jednomu z nich holt zkazím radost, protože sedadlo 6F, poslední v letadle, je doopravdy obsazené. Mladší kolegyně z prodeje letenek něco rychle říká průvodčím v bráně. Snažím se vydýchat. Průvodčí rychle klape několik znaků do klávesnice, kouká do mé občanky, tiskne palubní vstupenku, kterou stejně vzapětí vyhazuje a dává mi gestem pokyn, že mám nastoupit.

Let byl naštěstí z "provozních důvodů" zpožděn o dalších 15 minut, tak mě snad nikdo ze spolucestujících za pozdní příchod neproklínal. Astmatikům nemusím vyprávět, že když se člověk uvolní z takového trvalejšího stresu, tak se paradoxně průdušky přivřou a vy místo sípání musíte volnější dech prokašlat. Po nějaké půlhodině už se cítím fajn. Místo v ekonomické třídě v plně obsazeném letadle Vám v té chvíli připomíná královský trůn. Doma si dám výborné české pivo ze Svijan, které na mě poslušně čeká v lednici. Doma mám samozřejmě dražší poklad - manželku s dcerkou "na cestě", ale s vyschlým hrdlem vás mozek nutí myslet a těšit se i na jiné věci.

PS: Do prvního článku jsem dodal několik fotografií, které ukazují typickou švédskou krajinu a pár míst v Göteborgu