Tak v Evropě proběhly dvoje volby, jejímž výsledkem je, že socialistická Evropa je pro změnu – ještě o něco levicovější. Či jinak, že Evropa již nyní neschopná finančně vyjít se stane ještě utrácivější a línější.
Nejprve vezmu Francii – socialista, který mluví o „podpoře růstu“ myslí samozřejmé více utrácet. Tedy ne že by neexistovala opatření, která by skutečně podpořila růst a státní pokladnu by nestála ani euro – namátkou zrušení odstupného při výpovědi (=potrestání zaměstnavatele, že zaměstnal někoho, koho nepotřebuje až do důchodu), zrušení zákonem stanovené minimální výpovědní doby či nutnosti mít nějaký zákonem stanovený důvod pro propuštění (česky řečeno aby lidé mohli kupovat a prodávat práci dle vzájemné dohody a zákoník práce jim do toho nekecal) by nepochybně přineslo růst i české ekonomice, tím spíše francouzské, která je ještě mnohem svázanější, nicméně každému je asi jasné, že tohle si Hollande ani jeho voliči pod podporou růstu nepředstavují. Naopak jeho nápady – zvyšování příjmových daní až do 75%, snížení důchodového věku některým profesím a regulace některých cen – jsou vyloženě protirůstové . Tedy bude-li chtít soudruh skutečně své předvolební sliby realizovat a stihne-li to dříve než Francie zbankrotuje. Takže jediný růst, který by mohl nastat, by byl nominální. Pokud by se mu totiž podařilo přimět paní Merkelovou a potažmo vedení Evropské centrální banky k souhlasu s takovou monetární expanzí na podporu růstu, že by se rotačky na tisk eur dnem i nocí nezastavily – pak si dokážu představit i „růst“ o tisíce procent ročně.
Co se týče Řecka, tak by mě ani tak neděsil nástup těch, kdo chtějí zabránit dalším hordám muslimských imigrantů přivalit se do země - to naopak pokládám za jeden z mála dobrých nápadů, které během volební kampaně zazněly - jako spíše zjevný úspěch těch, kteří naprosto nesouhlasí ani s tím minimem fiskální disciplíny, ke které se zavázaly 2 dříve největší strany. Zvláště v kombinaci se strachem ostatních politiků v EU z toho vyvodit jediný rozumný závěr, tj. přestat do Řecka nesmyslně cpát další peníze, které ono nikdy nesplatí a nechat ho už konečně plně zbankrotovat (že částečně zkrachovalo již v březnu asi ví každý, kdo tuší, co je to „výměna dluhopisů“).
Položím nicméně otázku: Co se dalo čekat jiného a lepšího? Myslím, že mimo oblast zázraků skoro nic. Dosavadní politický stav v těchto zemích nebyl nic moc a voliči si přáli změnu. A jaká že změna se nabízela? Na místo dosavadní eurooptimistické levice (skutečně pravicové strany v uvedených zemích neexistují) ještě větší levice anebo nacionalistická – taky levice. Na rozdíl od Goebbelse a jeho následovatelů jsem přesvědčen, že lež se nestává pravdou ani sebevětším množstvím opakování, tudíž strana se socialistickým ekonomickým programem nemůže být pravicí žádnou, natož extrémní. Což je případ jak FN tak Zlatého úsvitu.
Teze Marie le Pen, že francouzský sociální systém je skvělý, jen je třeba ho vyhradit pouze pro Francouze, nemá s pravicí nic společného (skutečnost je taková, že jakkoliv má Francie velké problémy s imigranty, hlavně muslimskými, sociální systém ve Francii je průšvihem sám o sobě a jeho rozsáhlé zneužívání imigranty je jen jedním z jeho důsledků, byť připouštím, že důsledkem značně podstatným).
Nakonec se dostávám k tomutéž jako vždy – skutečná konzervativní, potažmo zodpovědná politika v Evropě neexistuje a existovat nemůže, protože bez duchovního, konkrétně biblického základu se konzervatizmus nemá o co opřít a i u (relativně) pravicových politiků nakonec vždy podlehne pragmatizmu (česky: hlediskům okamžité výhodnosti pro aktéra). Takže bez reevangelizace Evropy je naivní očekávat, že volby mohou přinést změnu k lepšímu. A kdo myslí, že o mnoho k horšímu už to nejde, ten se bude ještě nejspíš moc a moc divit.
Bez duchovní obnovy bude při každých dalších volbách platit biblické „Toto praví Hospodin: Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ (Jeremiáš 16,5, ekumen.překlad)
