„Šetření“ končí aneb zrychlujeme k bankrotu

Berete 30 tisíc a utrácíte 40. Snížíte výdaje na 35. Po čase zjistíte, že to moc nepomáhá, neboť vaše dluhy rostou i nadále, tak si řeknete: úspory zjevně nepomáhají, začnu víc utrácet, aby mi rostl blahobyt.

Tímto podobenstvím se dá shrnout to, co dělá a říká v poslední době řada evropských vlád, ba se v tomto směru již vyjadřuje i MMF, který měl původně sloužit jako garant fiskálně zodpovědné politiky.

Po nějaký čas evropské státy šetřily a reformovaly a dluhy přesto stále rostou a ekonomika stagnuje až klesá – tak je třeba přestat šetřit a začít podporovat růst. To zní logicky, že? Ano, logický vývod ze lživých předpokladů. Ve skutečnosti kromě pobaltských států snad žádný další nešetřil dostatečně, stejně jako reformy pracovního trhu a dalších brzdících regulí zůstaly při opatrných pokusech, pokud v daném státě vůbec proběhly, tudíž to samozřejmě nemohlo pomoci. Dá se to také říci tak, že všechny podstatné faktory, které krizi způsobují, působí i nadále, tudíž by bylo celkem překvapivé, kdyby krize začala mizet.

Protože ovšem skutečně efektivní změny, neřku-li razantní omezení státního rozhazování nemělo dost příznivců ani před tím, není rovněž překvapivé, že nyní se ještě více prosazují názory podporující „růst“. Tedy proč vlastně v uvozovkách. Jak dluhy, tak nejspíš i rychlost jejich růstu vážně růst budou. A nedostatečný růst hospodářství se dá vždycky na něco či někoho svést – na „hamižné“ banky (které jsou prakticky nuceny si kupovat státní dluhopisy), zlé bohatce (dokud se všichni neodstěhují – a i pak se to konec konců dá na ně svádět), na „příživníky“ typu živnostníků apod.

Vždycky jsem přemýšlel, jak je to možné, že takovým hloupostech lidi věří. Ona taková keynesiánská teorie de facto říká, že plýtvat je ctnost a šetřit nectnost, což je v rozporu s tisíciletými zkušenostmi lidstva. Navíc prakticky byla tato teorie vyvrácena již v 70. letech minulého století v USA i Velké Británii, kdy tam nastala díky keynesiánské „anticyklické regulaci“ ekonomiky ze strany státu tzv. stagflace, tj inflace překračující 20% a současně nulový až záporný růst. Tenkrát to řešil Reagan i Tatcherová. Ale je vidět, že milovníků této teorie je stále spousty. Myslím, že důvod je jednoduchý a je to zcela zákonité – jestliže lidé žijí a chtějí žít ve lži ve všech ostatních oblastech, proč by v ní nežili i v politické ekonomii. Jestliže tolerance zla je ctnost, homosexualita normální sexuální chování, zabíjení nenarozených dětí svobodná volba, malé děti prý nepotřebují mámu apod., proč by plýtvání nemohlo být ctnost, šetrnost nectnost, potažmo vysoké zdanění ta pravá svoboda, mít se dobře bez práce základní lidské právo, vyhazování peněz daňového poplatníka prorůstová politika atd.

Ty lži mají jednu společnou vlastnost – existuje dostatek lidí, co je rádo poslouchá, přičemž většině ostatních je to v zásadě fuk. Pravda nezajímá skoro nikoho. Pravda je přece „netolerantní“, že? Otázka je, zda ten bankrot, co nakonec přijde, lidi probere, aby začali hledat Pravdu, anebo po něm upadnou do ještě větších zel - v rámci hledání viníků si jich dokážu představit celou řadu.