Proč tržní hospodářství potřebuje křesťanství a bez něho zajde

Většina z nás aspoň trochu starších má asi ještě v paměti pravicové liberály 90. let, kteří nám říkali, že kapitalizmus je něco, v čem „o peníze jde až v první řadě“ a morálka pro to není vůbec potřeba, naopak přitom překáží. I mnozí jiní liberálové se domnívali a snad ještě domnívají, že tržní hospodářství je něco lidstvu přirozeného, co vzniká samo od sebe. Stejně tak kritici kapitalismu obvykle říkají, že v kapitalismu jde každému o peníze. Tvrdím, že je to hloupost.

Skutečnost je taková, že hmotné statky (ne ve všech civilizacích existovaly peníze) lákaly lidi vždy a všude, v tom se různá zřízení neliší. V čem se liší, je způsob, jakým se k penězům obvykle přichází. A kapitalizmus - samozřejmě teď budu mít na mysli skutečné svobodné tržní hospodářství,  „a nikoli kapitalizmus lichvářů, vojenských dodavatelů, nájemců úřadů a výběrčích daní, velkých obchodních podnikatelů a finančních magnátů, který je už po tři tisíciletí rozšířený po světě od Číny, Indie, Babylónu, Hellady, Říma, Florencie až do přítomností.“ *) – je jediné zřízení, ve kterém jde přijít i ke značným penězům zákonným způsobem a bez politických kontaktů. Dokonce je možné, aby se nejbohatšími osobami stali lidé nijak nespojeni s politickou mocí, což v ostatních zřízeních možné není.
Ten, kdo (fakticky) zemi vládne, má možnost disponovat i veškerým bohatstvím, které se v zemi nachází a použít ho pro sebe, své příbuzné a známé či ho prostě přesunout tam, kde si myslí, že bude využito lépe než u toho, kdo ho vydělal. Účelů, na které lze skvěle utrácet cizí peníze, je vždycky nadbytek.
Krátkodobě může vládci či vládcům bránit v přesunech majetku tradice, zvyk, zákony, ústava, soudy, nicméně to vše se v delším časovém horizontu dá změnit. Jediné, co v tom může bránit trvale, je  vlastní rozhodnutí nechat cizí peníze v zemi na pokoji. Což ovšem vyžaduje dobrovolné sebeomezení se co do hamižnosti i intelektuální pýchy.
Ten, kdo vládne, říkám záměrně obecně. Může to být jedinec, skupina lidí nebo tzv. všichni prostřednictvím voleb a na základním principu se mnoho nezmění. Čistě z ekonomického pohledu není až tak velký rozdíl mezí vládou sultána, který si vezme všechno, co se mu u vás doma bude líbit, včetně dcery, a vládou voliče, který hodí hlas tomu, kdo mu slíbí, že nejvíc obere někoho jiného na daních a dá to jemu v podobě nějakých dávek (podpor, grantů, dotací, subvencí, státních platů, důchodů,...) Základní princip, resp. určitá morálka vládce je důležitější, než to, zda jde o demokracii, oligarchii či monarchii (diktaturu).
Dostáváme se tak k zdánlivě paradoxnímu závěru, že tržní hospodářství může dlouhodoběji přežít jen tehdy, pokud ti, kdo vládnou, mají vyšší morální prioritu než vlastní hospodářský prospěch. Pokud jim jde „o peníze až v první řadě“ => o vlastní peníze až v první řadě, tak kapitalizmus dlouho nepřežije. Samozřejmě, že nepřežije ani „sociálně“, „ekologicky“ či nějak podobně cítící „dobrodince“, schopné konat dobro až do poslední koruny vymáčknuté z daňového poplatníka,  jenže v daném případě samozřejmě nejde vůbec o dobrotu – na rozhazování cizích peněz nic mravného není.
Navíc lidé tímto způsobem „idealističtí“ se s hamižnými výborně doplňují. Například alternativní zdroje energie jako boj proti globálnímu oteplování vymysleli původně stoupenci zeleného pohanství, nicméně dnes již „velmi ekologicky cítí“ i solárníci, oceláři (na ty větrníky co hyzdí krajinu, potřebujete spoustu kvalitní oceli) a mnoho dalších. Napadají mě též stravenky – dojemná starost části poslanců o bříška zaměstnanců se zde nenápadně mísí s byznysem stravenkových firem. To abych uvedl alespoň nějaké příklady.
Představa, že tržní hospodářství je třeba nějak plánovitě vylepšovat, aby bylo spravedlivější, efektivnější apod. přitom pramení z intelektuální pýchy, která souvisí již s „dobrou“ radou, kterou dal had Evě a Adamovi v ráji: „...jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.““ (Genesis, 3,5).
V evropské historii pak má toto myšlení kořeny ve starověké řecké filosofii, podle které byl filozof (v dnešním významu slova spíše obecně intelektuál) nadřazen lidem zabývajících se něčím praktickým, potažmo sofistikované myšlení bylo důležitější než praktická činnost a často i než zjevná pravda. Asi vrcholem jsou v tomto směru tzv. paradoxony, které „logicky dokazují“, že Achilles nikdy nedohoní želvu, vystřelený šíp se vlastně nehýbe apod.
Tato filozofie se žel míchala do evropského myšlení i v křesťanské éře. Starořímské, potažmo byzantské a pravoslavné myšlení se z jejího sevření příliš nevymanilo nikdy. Do středověkého myšlení Západu začala řecká filozofie zvláště silné pronikat skrze arabské překlady starověkých filozofů zhruba od 11.století, aby již ve století 13. v díle Tomáše Akvinského získala navrch nad evangeliem (např. hlavním důkazem Boží existence je podle Tomáše to, že si Ho myslíme)*) , což bylo jednou z podstatných příčin strašlivého duchovního a morálního úpadku katolické církve i celé společnosti v následujících staletích – pro dokumentaci připomeňme např. Kostnický koncil (1414-18), který odsoudil za trvání na Pravdě Božího slova Mistra Jana, přičemž na tento koncil bylo pro udržení kardinálů v dobrém rozmaru „dodáno“ dle odhadů 800 a 2000 prostitutek  (pramen) a zřejmě něco takového na církevní akci tehdy nikomu nepřipadalo divné. Reformace věci na čas zlepšila a teprve ona umožnila zrod skutečného kapitalismu. Nicméně řecké myšlení se nikterak nevzdávalo a naopak našlo pole působnosti ve francouzském osvícenství, skrze které pak otrávilo většinu evropského myšlení.
Výsledek je, že zatímco ve třetím světě přibývá v posledních 15-20 letech rozhodných křesťanů nejrychlejším tempem v historii, často navzdory krutému pronásledování, v Evropě můžeme sledovat svůdnou eleganci intelektuální spekulace v dílech sociálních inženýrů, bojovníků proti diskriminaci či globálnímu oteplování a dalších podobných věrozvěstů spásy bez Ježíše. A jediné relevantní síly, které se jim dokáží myšlenkově i politicky postavit, jsou nacionalisti, což je z bláta do louže, a v blízké budoucnosti muslimové, což bude ještě horší.
A kde že v tom všem zůstal kapitalismus? No právě že skoro nikde. Ve většině evropských států se dnes přerozděluje více než 50% HDP, což vyjádřeno běžnou mluvou znamená, že většina hmotných statků, které se vytvoří, již nepatří těm, kdo je prací, podnikáním či  obchodem vytvořili, nýbrž je přidělována těmi co vládnou těm, které vládci uznají za vhodné. Pro srovnání: před 1.světovou válkou přerozdělovala většina evropských států 5-10% HDP.
Až vám zase bude někdo něco říkat o současné krizi kapitalizmu, zkuste si položit otázku, jak může mít krizi něco, co už není. I když si nedělejte iluze, novodobé milovníky paradoxonů tím stejně o ničem nepřesvědčíte. K zásadní změně něčího smýšlení totiž nestačí logos, na to je třeba Logos. (Vysvětlení téhle věty by si ovšem asi zasloužilo samostatný článek.)
*) Max Weber, Protestantská etika a duch kapitalizmu
**) zájemcům o tyto aspekty staro- a středověké filozofie doporučuji zvláště Emanuel Rádl, Dějiny filozofie, sv. I.