Pomůže otevření ekonomie jiným vědám? - polemika s Janem Mohnertem

Jan Mohnert se domnívá, že za chybným řešením řeckého problému může „ekonomizace lidského života.“ a řešením je otevření ekonomie a společnosti jiným oborům. Na rozdíl od něj jsem přesvědčen, že skutečným problémem je vláda neomarxistické ideologie, která zakazuje všem včetně ekonomů nazvat „netolerantně“ černou černou a bílou bílou.

Ve svém článku mj. píše: “Dluhy jsou až následkem, v tomto případě následkem potřeby se zadlužovat. Chceme-li tedy v Evropě naše problémy skutečně vyřešit (a ne jen oddalovat jejich následky), navrhuji, abychom se namísto na zkoumání strategií oddlužení začali věnovat výzkumu okolností, které nutí evropské demokracie se zadlužovat.“
S tím bych mohl celkem souhlasit, tedy až na to, že “potřeba“ se zadlužovat na konzum (zadlužovat se na investice je něco jiného, ale o to zde nejde) je v prvé řadě nemravnost. Jenže – a v tom vidím hlavní problém já – nemravnost je v rámci vládnoucí neomarxistické ideologie nedovolené slovo. Tato ideologie je totiž úzce svázaná s relativistickou filozofií, podle které neexistuje žádná pravda, stejně tak je zakázáno říci, že nějaká morálka by mohla být lepší než jiná. A tvrdit o něčem, že je to nemravné, je vrchol „netolerance“, což je v této filozofii provinění horší vraždy.
Pokud jsem zachytil faktický výsledek z řeckých reforem, tak plánem bylo např. do r. 2013 zprivatizovat prodělečné státní podniky asi za 50 mld. € a do konce minulého roku zeštíhlit státní správu o 30 tis. lidí, z čehož bylo do letošního ledna zprivatizováno za „téměř“ 2 mld. a státní sektor opustilo asi 1 tisícovka lidí. Jinak řečeno, za 2 roky se nezrealizovalo skoro nic. Jediné, co se „podařilo“, bylo zvýšení daní, které většina domácích stejně moc neplatí, tzn. že již tak upadající soukromý sektor a zvláště ubývající zahraniční investice jsou ještě více odrazovány většími daněmi, zatímco řečtí důchodci a zaměstnanci veřejného sektoru i státních podniků mají i nadále „právo“ na státem vypůjčené peníze v míře téměř nezměněné.
Nemyslím si, že to, co jsem napsal v předchozím odstavci, je můj geniální objev. Myslím, že to musí být jasné každému, co dění v Řecku trochu sleduje bez rudých brýlí ideologického mámení. Jedna věc je ovšem něco vědět, druhá říci to nahlas.
Vzpomínám si na dobu svého mládí, kdy jsme se učili např. o vyšší efektivitě plánovité socialistické ekonomiky ve srovnání s živelným kapitalistickým hospodářstvím. V 70. a 80. letech, která pamatuji, bylo přitom zaostávání Východního bloku ve srovnání se Západem jasné snad každému od dámy dozírající na toalety po členy ÚV KSČ, nicméně za mluvení o něm na veřejnosti stále hrozil postih od vyhození ze školy až po kriminál.
Dnes tedy nehrozí (zatím ?) kriminál, nicméně vyřčení některých skutečností je prostě označeno za netolerantní (fanatické, fundamentalistické, xenofobní, eurofobní... čtenář si jistě sám doplní spoustu jiných vhodných adjektiv), za což se jednak exkomunikuje z řad establishmentu, za druhé pak se tímto ukončuje diskuze – z fanatikem (extrémistou, fundamentalistou atd.) se přece není nutné bavit.
S problémem mravnosti (a ideologické zabedněnosti) vám ovšem nemůže pomoci nejen ideologie, ale ani sociologie, politologie, psychologie, antropologie, ba ani třeba kvantová mechanika či teorie her. Ne proto, že by byly moc uzavřené, ale prostě proto, že problém mravnosti může řešit pouze morálka, která je ovšem v rámci myšlení „nevaž se odvaž se“ zakázána.
Lze to říci ještě jinak. Zadlužovat se za účelem konzumu ač vím, že to nesplatím, je hřích. Jenže o něčem takovém nechce většina dnešních Evropanů ani slyšet. Ani o tom, že bez Boha se prostě věci řítí do pekla. Nepřekvapivě. A tak zaměstnávají spousty odborníků na kde co, v bláhové naději, že to někdo z nich vyřeší. Samozřejmě nevyřeší. Ale na nějaký čas to vždy odborně zakecá (tj. tak, aby běžný člověku snadno nepochopil, že je to blbost). Z jakého oboru je ten odborník, není až tak podstatné.