Paul Ryan – aspoň 1 dobrá zpráva z politiky

Je potěšitelné, když člověk někdy uslyší hlas zdravého rozumu i od nějakého politika. Méně potěšitelné je, že je to až z Ameriky, protože blíže není zdravý rozum příliš v módě.

Ono navrhnout řešit velké dluhy a současně málo výkonnou ekonomiku razantním omezením státních výdajů a současně snížením daní, aby se ekonomika rozběhla, je sice logické, ale v Evropě politicky sebevražedné.

Musím říci, že o tom, že Mitt Romney byl pro mě zatím jen nepříliš vyhraněný republikánský kandidát, u kterého si jeden nebyl jist, co vlastně v politice zamýšlí kromě toho, že se chce stát prezidentem. To by také mohlo vyústit v něco velmi podobného jevu vysoce frekventovanému v Evropě – tedy „pravicový“ politik, který po zvolení za stálého troušení pravicových frází dělá více méně levicovou politiku V zemi, kde v 90. létech Klausovy vlády budovaly bankovní socializmus, zatímco současná „pravicová“ vláda nám zvyšuje daně, snad nemusím vysvětlovat co mám na mysli..

Jmenováním Paula Ryana za kandidáta na viceprezidenta se situace mění – politik podporovaný Tea Party (prakticky jedinou skutečně pravicovou silou v dnešním euroatlantickém prostoru) s jasným návrhem razantního okleštění státních výdajů – žádné neurčité „musí se šetřit“, ale konkrétně se nebojí jmenovat i výdaje sociální a zdravotní. Ekonomicky je to jasné, tyto výdaje tvoří tak velkou část rozpočtu, že bez jejich snížení se významněji ušetřit nedá, ale kam na levičáky všech odstínů z fakty a logikou, že? Je samozřejmé, že ani v Americe nemusí uspět, je zatím jen kandidátem. Nicméně na rozdíl od Evropy má zřejmě na zvolení slušnou šanci.

Vtip je samozřejmě v tom, že i v Evropě jsou nepochybně politici, kteří uvedené vědí a dokázali by navrhnout něco rozumného. Ono to dá zdravý selský rozum. Jenomže pokud to řeknou nahlas a budou na tom trvat, tak zpravidla rychle přestanou být politiky. Nejpozději při příštích volbách, pokud se jich ovšem jejich strana pro „nedostatečnou komunikaci navrhovaných opatření“ či z nějakého podobného důvodu nezbaví dříve.

Jsem přesvědčen, že sebevětší komunikativnost nezmění nic na faktu, že v Evropě si mnohem větší procento lidí než v USA dávno zvyklo považovat volby za prostředek, jak prostřednictvím svých volených zástupců zastrkovat své nenechavé pracky hlouběji a hlouběji do státního měšce. A ti, co jim to umožňuji, si pak v odměnu za naplnění jejich rozličných „práv“ na to či ono zastrčí své vlastní pracky do toho měšce rovnou. Proti tomu nefunguje žádná logická argumentace. Proti tomu může fungovat pouze morálka a spoléhání se na někoho jiného než na stát. To obé se v Evropě kdysi dávno odvíjelo od křesťanského základu. A v USA se to – světe div se – od tohoto duchovního základu ještě stále odvíjí. Bez křesťanského probuzení probíhajícího v Americe hlavně mezi tehdy mladými v 80. a začátkem 90. let by totiž nevznikla ani Tea Party.

Takže v Americe mohou doufat, že nadcházející volby zastaví a zvrátí dluhovou krizi. My v Evropě máme zatím jen tu naději, že všeobecný bankrot celé EU, který se neodvratně blíží a skoro každými dalšími volbami se cesta k němu spíše zrychluje, vytvoří podhoubí pro probuzení podobné tomu, jaké nastalo po bankrotu v Argentině. Ano, křesťané pro to i něco málo mohou udělat i dnes (myslím teď pro probuzení, pro ten bankrot už toho dělají až dost jiní), ale bez Boží milosti to nenastane – bankrot může pochopitelně vyústit i ve velmi zlé věci. Takže kdybyste nevěděli, za co se máte modlit...

Autor: Martin Horák | sobota 18.8.2012 12:14 | karma článku: 14,31 | přečteno: 831x