Že je to něco dříve nebývalého, to si myslí většina příznivců i odpůrců těchto trendů. Přitom nejen akceptace, ale i adorace různých sexuálních nemravností patřila k pohanství asi vždycky. Neslyšeli jste o chrámech bohyně Venuše či slavnostech boha Bakcha?
Příznivci pokládají oslavu nejrůznějších sexuálních úchylek za úžasný příznak moderní doby. Za úžasný příspěvek ke svobodě, jaká tu ještě nebyla. Ve skutečnosti je to naprosto logický důsledek postupného duchovního a mravního úpadku, respektive příklonu k různým druhům pohanství. Ono by bylo celkem divné, kdyby se v Evropě po jejím příklonu k socializmům (ano, je jich více a zatím jen jedna jeho varianta – nacionální – byla skutečně poražena), environmentalizmu, multikulturalizmu (o pohanské podstatě socializmu a environmentalizmu jsem již psal, o multikulturalizmu snad časem něco napíšu), homeopatii, Sylvově metodě, věštění, kartářství a dalších forem okultizmu a čarodějnictví, i toto neobjevilo.
V pohanské Antice existovaly chrámy bohyně Venuše (řecky Afrodíté, blízkovýchodně Aštarté), které byly de facto posvátnými nevěstinci – bohyně (ve skutečnosti sexuální démon) se tam uctívala nejrůznějšími způsoby promiskuitního sexu. Kněžky a kněží byli prostitutkami resp. prostituty. Ti druzí pochopitelně homosexuálními, protože ženy – nekněžky tam „uctívat“ chodit nemohly, v pohanství byla žena právně v podstatě předmět bez valných práv. Nevím tedy, zda se za odmítnutí tohoto uctívání také popravovalo jako za odmítnutí uctívání božstev aktuálně pokládaných za nejvyšší či neobětování obrazu císaře, ale úplně bych to nevylučoval. Tím spíše, že jeden z těchto úžasných chrámů nechal Nero zbudovat na Ježíšově hrobě, kde se tato „posvátná činnost“ vykonávala až do Konstantina. Dost pochybuji, že se proti tomu dalo protestovat, resp. ten protest dlouho přežít.
Ještě pokrokovější a modernější byly zřejmě slavnosti boha Bakcha (řecky Dionýsa). Například ve zprávě jednoho konzula z 1. století po Kr. se o nich psalo:
„Rozjaří se vínem a pak páchají rozličné hanebnosti, hlavně muži s muži. Kdo se odmítne zúčastnit těch největších nechutností, toho obětují bohu Bakchovi tak, že ho podříznou jako dobytče.“ Dlužno dodat, že toto římská moc nepodporovala, přece jen jí nevyhovovalo, aby se podrobení obyvatelé provincií navzájem podřezávali, naopak se to snažila potlačovat, ale zdá se, že v tom dlouho moc úspěšná nebyla.
Takže se dá říci, že vzhledem k tomu, že současní „aktivisté“ tohoto druhu zatím ty, co s jejich aktivitami nesouhlasí, pouze označují za tmáře, zpátečníky, homofóby a fašisty, jen občas usilují o to, aby někoho z nich vyhodili z práce (viz kauza Bátora) apod., je to ještě dobré. Tedy zatím.
Některé prameny (ty, na které jsem si při své skleróze vzpomněl):
Johnson, Dějiny národů svaté země,
E. Arnold Clinton, Síly a mocnosti v listech apoštola Pavla
