„Víte, tohle ještě není oficiální pohovor, ale rád si lidi proklepnu, ještě než se tím zabývá výbor“ usmál se předseda oblastní rady partaje a objednal si dvě deci bílého. Bylo 10 hodin dopoledne a seděli jsme v útulné staroměstské vinárně, kterou vybral jako místo pro naši schůzku.
„Je to tu docela příjemné“, rozhlédl jsem se kolem sebe.“Oficiální pohovor proběhne taky tady?“, pokusil jsem se odlehčit atmosféru. „To ne, výbor zasedá obvykle „U hroznu“, tam objednávají přímo z jižní Moravy. Tady tohle se dá pít tak jedině po ránu“, zatvářil se kysele předseda. „Poslyšte a proč vy k nám vlastně chcete vstoupit,? Ve Vaší přihlášce píšete, že máte prosperující firmu a slyšel jsem, že dokonce jednu filiálku ve Skotsku“. Tuhle otázku jsem samozřejmě čekal a tak jsem během zhruba pěti následujících minut hovořil tom, že člověk, který vnímá kolem sebe věci, které se mu nelíbí a které by chtěl změnit, by neměl na politiku a politiky jen nadávat, ale vyzkoušet si to sám. „ Vím, že takhle je to trochu klišé, ale byznys mi už běží víceméně sám od sebe, a tak jsem si řekl, že bych docela rád zkusil podívat se do politiky trochu zevnitř“, zakončil jsem svoje exposé. Ve tváři předsedy se během mého neoficiálního kandidátského projevu střídal výraz překvapení, údivu a pobavení. „No, hlavně, abyste nám to tu taky nechtěl řídit jako firmu, když jste ten byznysmen, že?“ zasmál se poněkud škrobeně. „To je sice fajn, že jste existenčně za vodou, ale mě může vždycky trefit šlak, když slyším opakovat ten nesmysl, že by člověk měl mít nejdřív něco za sebou, profesní kariéru, být finančně zajištěnej, a teprve pak se pustit do politiky, protože na tom nebude závislej. Tak tohle je, pane, pěkná hovadina. S takovýma lidma se praktická politika vůbec dělat nedá“, rozohnil se funkcionář a zapálil si viržinko. „ Politika je, jak známo, umění možného. Politika je v prvé řadě o kompromisech a až pak o nějakých přiblblých ideálech, víte? A tihle existenčně nezávislí jsou, samozřejmě, schopni házet permanentně vidle do všeho, co se jim nelíbí. Ohánějí se přitom ideály, volebním programem a přitom nechápou, že člověk, kterej musí z něčeho nakrmit rodinu, anebo třeba poplatit alimenty, si tenhle luxus dovolit nemůže“. Předseda mírně zrudnul a brýle se mu orosily rozčilením. „Člověk, co potřebuje nutně pár fleků v dozorčích radách, aby prostě nějak přežil, si nemůže dovolit nedomluvit se na koalici kvůli tak pofidérní zámince jako neshoda ve volebních programech“, roztřásl se mu hlas. V tu chvíli mi ho bylo skoro líto a dokonce jsem se až zastyděl. „Já jsem vystudoval historii a habilitoval jsem srovnávací studií o rozdílech v římských a keltských opevněních. Jenže po studiích mi poměrně brzy došlo, že s tímhle zaměřením se neuplatním na trhu práce ani v Irsku, kde Keltové skutečně žijou, natož pak tady, kde se jejich historická přítomnost permanentně zpochybňuje. No a tak jsem se vrhnul do politiky a vůbec toho nelituju. Celej život je víceméně o kompromisech a v téhle branži za ně člověk dostane aspoň celkem slušně zaplaceno.Jak ale vysvětlím dětem, že jsem najednou bez práce kvůli nějaké přiblblé politické proklamaci, kterou stejně nikdo nečte“, téměř se rozplakal můj společník. „Tak já kupříkladu volební programy čtu“, pokusil jsem se oblastního předsedu uklidnit. „ Zrovna program vaší strany pro podzimní komunálky se mi docela líbil. A proto jsem vlastně tady.“ „Opravdu? No, když to říkáte, asi bych se na to měl taky mrknout“. Trochu se zklidnil a obrátil do sebe třetí dvoudecku bílého. „ To víte před volbama není moc času a po volbách ho už radši moc nevytahujeme“, vysvětlil trochu provinile. „Mně se hodně líbí ta kapitola o hospodárnosti, transparentních veřejných zakázkách a debyrokratizaci obecního úřadu“, pokusil jsem se ho potěšit. „Tohleto tam opravdu máme, jo? No, asi na to budu muset příště dohlídnout, abysme po volbách zase nebyli za slibotechnu. Ale moc se omlouvám, už budu muset, mám dneska eště tři dozorčí rady, prostě galeje…. slečno, zaplatíme!“ Předseda velkoryse uhradil nejen své tři dvoudecky, ale i můj zázvorový čaj. „Tak já to proberu s kolegama z výboru a dáme vědět, jestli bude ještě potřeba oficiální pohovor“, stiskl mi ruku na ulici před vinárnou. Přitom jsem měl nutkavý pocit, že mi chce na rozloučenou ještě něco říct. Nakonec se osmělil: „Víte, Honzo, ještě si to pořádně promyslete. Vy jste za vodou, tak co byste do toho lezl, když je tu na čekačce řada lidí, který potřebujem někam uplacírovat. A navíc: hospodárnost, transparentní zakázky, debyrokratizace……člověče, já Vám nechci nic rozmlouvat, ale řeknu to na rovinu.Vy jste prostě přesně ten typ člověka, kterej si říká o vyloučení z partaje ještě dřiv než jsme ho přijali“…..
