Kam kráčíš, mládežnický hokeji

Mládežnický hokej jako fér hra a líheň mladých hokejistů, nebo cesta k prosperitě některých klubů a hokejových bafuňářů?.

Jako fanda ledního hokeje jsem tento týden přijal pozvání kamaráda a jel se podívat na venkovní zápas jeho synka v šesté třídě. Tedy věk 11let. Nikdy jsem neměl valné mínění o vrcholovém sportu a jeho předstupních. Ovšem po shlédnutí dvou zápasů v tomto víkendu jsem zhrozen, za jakých podmínek probíhá příprava malých hokejistů a sportovních utkání v mládežnickém sportu. Některých, podotýkám,. Aby nevznikl mylný dojem, protože je řada klubů, kde fair play není prázdným pojmem.

 Aby nezasvěcený pozorovatel porozumněl, vrátíme se v myšlenkách trochu zpět.  Jako každý, tak i lední hokej má svou metodiku výchovy mládeže. Ponechme stranou tělesnou přípravu, případně stravovací návyky a podobně a věnujme se čistě hře. Metodika českého ledního kokeje podotýkám mi připadá správná a má hlavu a patu. Malé děti se učí základům bruslení, práce s pukem, hokejkou, základní dovednosti a učí se, že hra je zábava. V šesté třídě, tedy 11let se děti si děti upevňují pravidla hry, učí se herní a bruslařské technice, a seznamují se s herními situacemi. V osmé třídě 13 let a výše si děti upevňují herní návyky a přichází ke slovu herní taktika a poziční práce hráče. Potud je vše v pořádku, děti mají šanci projít si všemi stupněmi přípravy a a samozřejmě probíhá rozvoj hráče. Ano, je to i systém, kde si dítě za pomoci trenéra a rodičů má šanci uvědomit, že některá úroveň rozvoje je nepřekročitelná hranice, nebo třeba i zdravotní stav neumožní pokračování rozkvětu hráče. Součástí výchovy hokejisty jsou dětské soutěže rozdělené do tříd, podle aktuálního stupně výcviku, aby si děti užily sport, prohlubovaly si herní dovednosti a bavily se oblíbenou hrou. Potud je vše krásné, růžové a ideální. Jenže zde trochu zasvěcený pozorovatel narazí na realitu. Realita je taková, že klubů po celém Česku je hodně a protože lední hokej je kolektivní sport a dětí by do každého ročníku bylo třeba alespoň dvacet, aby trenér pro pro každý zápas složil tým alespoň s 15ti hráči. To je stav o kterém si některé kluby mohou nechat zdát, proto byl zvolen herní systém, který umožňuje slučovat ročníky a doplňovat dětmi různého věku. Hoši mohou ve stejné skupině hrát ze dvou ročníků, děvčata ještě o ročník výše. Je to samožřejmě pomoc pro méněpočetné kluby a podpora výchovy mláděže v menších klubech. V praxi ovšem takový herní systém mládeže znamená, že v jednom zápase se mohou potkat hráči, které od sebe dělí téměř čtyři roky věku. A jak jsme si napsali výše, znamená to, že dítě, které se učí bruslit a občas ještě hledá puk pod bruslemi, natož se dokázalo orientovat v prostoru kluziště nastupuje proti hráči, který již zvládá herní taktiku, o fyzických parametrech nemluvě. Pokud by šlo o výjimku a řešení pro kluby s malým počtem hráčů, ještě by se tato praxe dala brát jako pomoc při výchově mládeže. Jenže... Jsou kluby a kluby, stejně, jako jsou rodiče dětí a rodiče dětí. Některé kluby berou výchovu mládeže vážně, stejně jako rodiče, kteří respektují rozvoj malého hráče. A pak jsou ty kluby ambiciózní, stejně jako hokejoví tatínci, kteří si doma hýčkají malého šampiona. A bohužel na světě existují i peníze, které světem hýbou a umožňují ohýbat pravidla, přičemž ohýbání pravidel může směřovat toky peněz a blížíme se i myšlence, že jsou jednotlivci, kteří záměrně ohýbají pravidla a tím usměrňují toky peněz. Pokud nezasvěcenému pozorovateli právě padla na mysl kauza českého fotbalu s podvody a manipulacemi zápasů a třeba i problém fotbalového klubu Slavoj Vyšehrad, lehce si domyslí, že i nižší soutěže, mezi které patří i ty mládežnické mohou být pro někoho lákadlem k cílenému ohýbání pravidel. To jsem sakryš trochu odbočil. Co jsem tedy vlastně o víkendu viděl a co mě zhrozilo. Viděl jsem zápas, kde proti sobě nastoupili děti ve věku i 10 let proti nesrovnatelně herně vyspělým hráčům 13let, v případě dívek ve věku téměř 14let. Dva naprosto nevyrovnané týmy. Říkáte si, může se stát, to je sport, soupeře si nevybíráme. Nezasvěcenému pozorovateli by se to tak mohlo zdát, ale opak je pravdou. Ne vždy, ale v tomto případě tomu tak je. Herní řád umožňuje v případě, že klub má málo dětí doplnit ročníky staršími dětmi. Doplnit, znamená, že máte dejme tomu deset hráčů a abyste umožnili klukům střídání a oddych v rámci hracího času, doplníte třemi hráči o rok výše s podobnou herní úrovní. To je naprosto v pořádku. Jenže takový herní řád ale umožňuje, zařadit dva hráče odpovídajícího rořníku a doplnit podle pravidel chlapci a děvčaty až o dvě třídy výše. A takový postup vám zaručí zaručený výsledek. Takto složený tým roznese samozřejmě soupeře s nižší úrovní hrních dovedností na kopytech a přinese výsledek. No a jak známo, dobré výsledky přinášejí zájem. Zájem o klub a hlavné zájem ambiciózních tatínků, kteří ve vidině hokejového šampiona leckdy korunku na nejen na klubový účet utrousí. A hle, pečlivý čtenář se dovtípil, máme tu korupční prostředí. Korupční prostředí v mládežnickém sportu, ach běda. No a zasvěcenému pozorovateli najednou přijde na mysl otázka. Jak to, že klub, který má málo dětí pro naplnění počtu hráčů pro konkrétní zápas, naplní i dvě skupiny s podobnou věkovou skladbou hráčů jak lze dohledat např.u klubu Lev Benešov na stránkách Českého hokeje a jak je vlastně možné, že třeba klub musí doplňovat mužstvo sedmé třídy staršími dětmi, ale přitom děti té samé sedmé třídy plní soupisky třídy páté a šesté. A tady si pozorný čtenář vzpomene, co si zde přečetl a zhrozí se úplně stejně, jako já. V českém hokeji jsou kluby, které zřejmě pro svůj obraz dobrých výsledků zneužívají pravidla pro získání výhody. A jsou zřejmě i činovníci svazu, kteří minimálně takové praktiky tolerují. A každého trochu domýšlivého čtenáře napadne myšlenka, zda takové praktiky nejsou pro činovníky, kteří je používají a tolerují stejným lákadlem, jakému neodolali bafuňáři zmíněného fotbalového klubu Slavoj Vyšehrad. Ale buďme spravedliví, co není co se týče vědomé úřasti činovníků svazu na takové praxi dokázáno, nazvěme spekulací. A bedlivému čtenáři přijde na mysl, kam vlastně kráčí mládežnický hokej. V klubech, které praktikují takové nekalé praktiky logicky k šípku. Děti s pocitem šampiónů nezvládají osobní hokejové dovednosti a nelze se divit, že vidíme juniory, kteří jako šamioni pod tlakem mezinárodní konkurence nejsou schopni trefit branku a hokejové brankáře, kteří se jako šampioni klubu z vrcholu tabulky psychicky zhroutí v druhé polovině nezvratně prohraného zápasu.