Chcípla mi ryba

Nedávno jsme si v práci s kolegy řekli, že bychom si mohli osvěžit ten klasický stereotyp a každý by mohl napsat povídku na dané téma. Po dlouhé diskusi jsme se shodli na tématu "Chcípla mi ryba". A zde je můj výsledek.

Vilém

Vždycky jsem byl pohodlnej, a proto jsem si nikdy nepořídil žádné domácí zviřátko. Ježíšmarjá přece se nebudu o někoho starat!! Stačí, že mám problémy sám se sebou! Pes pouští chlupy a musí se s ním chodit ven, a to i brzo ráno. Kočka pouští chlupy a kašle na tebe, protože je prý osobnost. Takový ty mrňavý chlupatý živočiši musí mít svoje klece, piliny, trávu atd. Had je divnej, protože díky němu byli Adam a Eva vyhnaný z ráje, i když nakonec stejně za to může Eva, že jo? Ptáci musejí mít klece, kde je brajgl a navíc mi jich je tam líto. A papoušci řvou jako pominutý! U nás na sídlišti občas jeden z lidí dává svého papouška na balkon a to je hukot!!! Rybičky zase musí mít akvárko, který je drahý, zabere to hafo místa, plno vody, musí se nakoupit plno serepetiček, aby přežili, takže taky žádná výhra. Ale hezky se na ně kouká. Hlavním negativem ale je, že se to všechno musí krmit a tak si člověk nemůže dovolit někam na delší dobu sám vyjet. Leda když sežene někoho, kdo se o to enyml postará.

No ale říkal jsem si, že přece jenom by to chtělo nějaké to zvířátko, někoho, kdo by člověka vítal, jehož zvířecí očko by na páničkovi spočinulo s láskou, a tak jsem prodal svůj byt ve městě a koupil si takovou malou chajdu na Vysočině s pozemkem, na kterém byl i rybníček. Takovej malej, skoro brčálník. Snad bez Rákosníčka, protože to je takový užvaněný a chytrý stvoření a kdo by to furt poslouchal.

Chatička to byla útulná, prostředí klidné, kousek od ní šumící borový les, k nejbližšímu obydlí nějaký ten kilometr, takže skoro ráj na zemi. Základem pro mne ale byl rybníček. Okolo rákosí a nad ním stará vrba jako od Josefa Lady. Po bližším ohledání jsem zjistil, že v něm nefiguruje žádný výrazný život, což mne nadmíru potěšilo, protože jsem do něj hodlal nasadit nějakou rybičku. To je přeci ideální! Ryba obecně člověka neotravuje, nemusí jí venčit, a když je navíc v přírodním rybníčku, tak jí nemusí uklízet bejvák a pracně ji krmit. Když je člověk plnej starostí, sedne si k rybníčku a do hladiny, pod kterou se ukrývá tichá rybička, se klidně těm šupinám může svěřit s tím, že ho v práci šéf zase vytočil, že ho na silnici předjel nějakej blbec (si myslí, že když má Subaru, že může machrovat, debil!), že na něj manželka zase útočí, kdy už konečně zaplatí ty alimenty atd.

Začal jsem se tedy poohlížet po nějaké té rybě. Prošel jsem markety se zvířaty, ale tam měli samé ryby do akvárií a přece si nenasadím do rybníku na chatě nějakýho Nema? Pročetl jsem si také diskuse na netu, ale i ty se týkaly buď klasických akvárií, nebo takových těch oranžových ryb, co bývají v zahradách. Takže zase nic. Nakonec můj problém vyřešily Vánoce. Vždyť přece na Vánoce se prodávají kapři, a když nějakého koupím, nezbaštím ho (stejně bych ho nedokázal zabít a taky se mi každý rok v krku zasekne kostička) a pustím ho do svého rybníčku, tak vlastně vykonám i dobrý skutek a možná se v příštím životě nenarodím jako hovnivál, jak mi bylo předpovězeno, ale třeba jako motýl Emanuel!

Jak jsem se rozhodl, tak jsem i učinil. Na Vánoce jsem koupil takovýho menšího kapříka (Vilém jsem ho pojmenoval) a protože můj rybníček, nevím proč, nezamrzal, vypustil jsem ho do jeho nového domova.

Ten rok ale byla zima vůbec velice mírná. Skoro jako by nebyla. Takže Vilém měl krmení dost. Oďobával rostlinky na dně a sem tam zblajznul i nějakou tu mušku, co neprozřetelně přistála na hladině. Když se oteplilo do té míry, že se dalo pobývat venku delší dobu, začal jsem sedávat u rybníka. Nejdříve jsem jen mlčky hleděl do vody, kde se občas mihlo Vilémovo tělo. Po čase jsem ale zjistil, že toto naše tiché kamarádství přerostlo ve velké přátelství. Byl jsem vždy velmi nesvůj, když jsem musel strávit delší dobu mimo svou chatu, mimo rybníček. Na základě našeho nového citu, jsem se rozhodl, že Viléma seznámím se svým tajemstvím, se svými básněmi. Ty básně, které tryskají z mého nitra! Ty básně, v nichž odhaluji své žaly! Ty básně, do nichž vkládal veškerou svou bolest a smutek, který mne provází téměř celý můj život!

Začal jsem tedy Vilémovi přednášet své básně. Nechtěl jsem být hned hrr a tak jsem nejprve vytáhl svou básnickou tvorbu ze svých začátků, která byla (dnes to nechápu) ještě plná elánu, života, nadšení. Vilém zpočátku nijak nereagoval. Ano, musel si asi zvyknout na můj hlas, musel si zvyknout na změnu, která nastala v jeho životě, musel si zvyknout, že se stává svědkem čehosi vznešeného. Po pár dnech jsem ale zjistil, že ho mé básně evidentně zaujali, jelikož začal vystrkovat svou tlamičku z vody a lehounce pobublával. Nedokážete si představit, jaké nadšení ve mne tento jeho projev přátelství a sdílení vyvolal. Vždy jsem se těšil na další den.

Po pár dnech jsem se dostal k mé tvorbě z posledního období, ze které již veškerá radost ze života vymizela. Jak bych taky mohl být šťastný, když v práci mne všichni přehlížejí, veškerý kariérní postup se mi vyhýbá, žena mi vyhrožuje soudy kvůli neplacení alimentů (opravdu si ale myslím, že to dítě je mého bývalého nejlepšího přítele), žádná žena o mne pohledem ani nezavadí, svět se řítí do záhuby, všichni politici jen kradou, všude se zdražuje. Ne, nemohu být v této době pozitivní! Nemohu psát básně, které by neobsahovaly to, co mne drtí!

Všiml jsem si, že i u Viléma poté nastala změna. Evidentně se vciťoval do tohoto mého bolu. Při přednášení mých básní začal nejprve mrskat ocasem, určitě i on pociťoval tutéž zlobu co já. Občas jsem ho i po celou dobu mého přednesu ani neviděl, jistě se s mým žalem srovnával na dně. Později při přednesech začal vyskakovat nad hladinu. Toto jeho souznění ve mně vzbuzovalo nesmírně láskyplné city vůči tomuto mlčenlivému tvoru. Občas i já jsem musel se svým přednesem přestat, jelikož jsem se do svých básní vcítil tak, že jsem se nad svým nešťastným životem rozplakal.

Ale pak přišel památný 4.duben. Ten den jsem se dostal ke své básni, kdy mi manželka oznámila, že ode mne odchází. Ta báseň byla plna zmaru, nenávisti, lítosti. Stál jsem u rybníka a připadal si jako Napoleon. Slova ze mne tryskala tak, že ačkoli bezvětří, stromy třásly svými listy, rákosí u rybníka se vlnilo, hmyz přestal létat, po hladině rybníka se rozeběhly vlnky. Vilém na začátku básně opět jen vykukoval, poté se začal převracet, začal skákat nad hladinu. Když jsem báseň dočetl, ležel Vilém na hladině a prudce oddechoval. I já jsem se sotva držel na nohou a do chaty jsem se jen tak doplazil. Ta báseň mne tak unavila, že jsem ihned usnul.

Druhý den po probuzení mne cosi táhl k rybníku. Když jsem tam dorazil, padl jsem hrůzou na kolena. Na vrbě visel Vilém, kolem krku měl uvázán spletený provaz z rákosí. Začal jsem plakat, rvát si vlasy, trhat celé trsy trávy a stále se ptal: „Proč? Proč?“ Když jsem se po chvíli vzpamatoval, uviděl jsem, že se Vilémovi na ocase pohupuje cosi bílého. Opatrně jsem mu to sundal. Šokován jsem zjistil, že je to dopis na rozloučenou. Bylo tam napsáno.

„Už ty Tvoje básničky nesnesu!!!“