Nezávislý senátor Jan Horník z Klubu otevřené demokracie přinesl do Senátu návrh na změnu ústavy, která by namísto dosavadní parlamentní volby presidenta zavedla volbu přímou. Její mechanismus by měl být totožný s volbami do Senátu – jednalo by se tedy o dvoukolový absolutně většinový systém. Plénum Senátu tento návrh na svém pátečním zasedání prý navzdory očekávání neodložilo, nýbrž poslalo k projednání výborům.
Podle senátora Horníka Senát tímto rozhodnutím prokázal, že se dokáže chovat „státotvorně.“ Faktem však je, že u senátorů se spíše projevil jejich šestý, politický smysl, který neklamně cítí nadcházející volby.
Přímá volba presidenta je mediálně oblíbené téma. Podobně jako poslanecká imunita je to také téma bezpečné; ačkoli prý všichni přímou volbu chtějí (naslouchají totiž hlasu lidu), každý má o její podobě rozdílné představy a otázka se sice neustále přetřásá, ale k řešení nesměřuje. Přímou volbu však podle průzkumů veřejného mínění požaduje velká většina obyvatel České republiky. Ti jsou znechuceni politikou, politiky i politikařením a volají po možnosti využít svého nezadatelného demokratického práva rozhodovat.
Říká se, že se módní trendy opakují. V politice tomu není jinak. S železnou pravidelností matematického zákona se do módy dostává prototyp „stydlivého politika,“ který jakoby se styděl za svou politickou profesi, jenž se hanbí za to politické divadlo, které sám pomáhá vytvářet a volá po rázném řešení – posílení demokratického charakteru politického systému, což prý přinese řešení současné neutěšené situace. Požaduje proto přímou volbu presidenta, ale přál by si i přímou volbu starostů a hejtmanů a možná i všeobecné referendum či lidovou iniciativu. Lid je totiž moudrý, ale jeho zvolení zástupci prý opakovaně prokazují svou nekompetentnost, jako například při letošní veřejné volbě hlavy státu. Nechme proto lid, ať rozhodne!
Letošní skutečně nechutná veřejná volba, která přinesla další kolo všeobecného volání po zavedení přímé volby, není projev špatného politického systému, nýbrž absence jakékoli kultury politiky. Tento problém však přímá volba presidenta rozhodně vyřešit nemůže.
Každá změna ústavy je velice vážná věc a změna způsobu volby hlavu státu obzvlášť. Přímá volba presidenta je stejně jako referendum nebezpečnou hračkou, když je v nepovolaných rukách. Demokracie totiž není cíl sám o sobě, ale jen prostředek k zajištění dobré vlády.
President v parlamentním systému plní funkci svorníku. Je tím, kdo spojuje znesvářené politické tábory, nezasahuje do záležitostí běžné agendy, zachovává elementární neutralitu, je symbolem státnosti. Z toho důvodu jsou jeho pravomoci slabé a on je volen parlamentem. Zamýšlenou funkci u nás president naplňuje. Úřad presidenta dlouhodobě disponuje bezkonkurenčně nejvyšší důvěryhodností, ačkoli ho zastává tak vysoce politicky vyhraněná osoba, jakou je Václav Klaus. Podle senátora Horníka a jiných, by zavedení přímé volby posílilo legitimitu hlavu státu. To je bezpochyby pravda, ale český president, na rozdíl od jiných ústavních institucí (například Senátu), legitimitu rozhodně nepostrádá.
Každé ústavní změně musí předcházet důkladná analýza současného stavu. Politický systém je komplexní mechanismus, ve kterém se jednotlivé síly vyvažují, působí na sebe a tím umožňují jeho hladké fungování. Zavedení přímé volby presidenta znamená nepřímé posílení jeho pravomocí, neboť president, který je nezávislý na parlamentu a může se opřít o přímou důvěru lidí, bude chtít této dodatečné legitimity využít k posílení svých pravomocí. Před zavedením přímé volby se však musíme ptát, proč současná nepřímá parlamentní volba funguje špatně. Protože česká politika postrádá úroveň? Nebo protože se zákonodárci alibisticky chtějí zříci odpovědnosti? To může být jen stěží důvod pro tak zásadní ústavní změnu.
