Strana či banda zelených?

Od pátku 5. září do neděle 7. září se v Teplicích uskuteční všeobecně již dlouho přetřásaný sněm Strany zelených. Na programu je volba vedení strany i novelizace stanov. Téměř denně se dozvídáme, že Kuchtová chce zavést stranu doleva k socialistům a komunistům, zatímco jedině "pravicový" Bursík zachová stávající koalici.

Už od úspěšného vstupu zelených do české vysoké politiky ve volbách v roce 2006, a vlastně už nějakou dobu před ním, se předmětem vcelku intensivní veřejné debaty stala otázka, jak si Strana zelených vlastně stojí na pravolevé škále. Mediální oblíbenost tématu je do značné míry dána částečnou zkratkovitostí nálepek pravice a levice, kterou je pro snadnou orientaci potřeba připevnit na každý politický subjekt. Příliš se přitom nehledí na to, že samotné označení strany jako levicové či pravicové je platné jen relativně, tedy ve vztahu ke konkrétnímu kritériu, jež pravo-levicovost určuje.

Nechci se v této otázce pouštět do přílišné hloubky a nechci ani hodnotit, do jaké míry je platné tvrzení všech zelených stran na světě, že jejich strana se do klasických ideologických sporů nezapojuje a že pravolevé politické kontinuum tématicky překračuje. Faktem však je, že ačkoli jádro zeleného programu historicky tvoří otázky životního prostředí, hnutí pouze monotematického charakteru nemají v dnešním politickém světě šanci na úspěch a nezbyde jim nic jiného, než se zabývat i jinými otázkami, čímž se nakonec nějakým způsobem na pravolevou škálu zařadí.

Důležitost nadcházejícího sjezdu z pohledu Strany zelených však naní dána ani tak tím, zda si zvolí pravicové či levicové směřování, jako spíše tím, zda se dokáže přizpusobit faktu, že už není partou nadšených aktivistů, jejichž činnost a vystupování nesvazuje nic než jejich nespoutané svědomí, ale stranou, která převzala zodpovědnost za fungování státu, která uzavřela se svými koaličními partnery určitou dohodu, jíž je odhodlána respektovat, ačkoli je to "pouze" dohoda kompromisní a neodráží zelený program stoprocentně a která je připravena fungovat jako spolehlivý aktér.

Přechod z nespoutanosti sféry občanského aktivismu do institucionalizované politické vrstvy je nesmírně těžký a bolestný. Ale pro dlouhodobé fungování zelených jako úspěšné politické strany a ne jako nátlakové skupiny je však naprosto klíčové, aby přestala aktivisticky vyžadovat řešení absolutně odpovídající určité konkrétní ideologii a smířila se s faktem, že prosazení čehokoli v politickém procesu z definice vyžaduje harmonizaci různých skupin, rozdílných ideologií a rozlišných zájmů. Před delagáty sjezdu tak stojí rozhodnutí, zda chtějí být skutečnou stranou, nebo jen pouhou bandou zelených.