Včera jsem se ocitl v davu. Můžu si za to sám, šel jsem se na mítink ČSSD na Anděl podívat z vlastní vůle. Na rozdíl od desítek dalších lidí, kteří se jenom neúspěšně pokoušeli prodrat se do metra. Byl jsem jedním z posledních, kterým se ještě podařilo z metra vystoupit. Eskalátor mě bez milosti vyvrhl téměř do samého srdce celé protestující masy. K vajíčkové baterii těch pravých ultras jsem to měl, dodávám, že naštěstí, ještě nějaký kousek, ale přesto jsem se okamžitě ztratil mezi lidmi.
Zmizel jsem tak v davu. Jeho součástí jsem se však nestal. Nevím, zda je to tím, že jsem přišel později, nebo tím, že ve mně masy lidí budí přirozený respekt nebo něčím úplně jiným. Ale na oné spontánní vlně nadšení a souznění, která pravý dav vytváří, jsem se prostě nesvezl. Místo toho mě sevřela zcela konkrétní úzkost. Šel z toho jednoduše strach.
Včera jsem si na vlastní oči prohlédl, jak v praxi funguje ona psychologie davu. Kolik z těch, kdo včera, skryti v mase, vejci bombardovali nastoupené předáky ČSSD, by toho byli schopni, kdyby jich tam bylo 100, 10 nebo kdyby tam byli jen sami? Kolik z nich by mělo odvahu za Jiřím Paroubkem nebo Davidem Rathem přijít a začít s nimi kultivovaně diskutovat? Možná by se potom ukázalo, že socialisté o podobnou diskusi vůbec nestojí, ale to se teď nikdy nedozvíme. Kolik z včerejších vrhačů by bylo schopno svůj čin zopakovat dnes, když by museli nést celou zodpovědnost pouze a jen sami a nemuseli by ji dělit mezi anonymní masu? Myslím, že úplné minimum, neboť by se na scénu vrátily jejich včera odvržené zábrany.
Už při pohledu na moji skomírající bloggerskou činnost je zřejmé, že pro kritiku Jiřího Paroubka a jeho politiky nemusím zpravidla chodit nijak daleko. Ale včerejšek pro mě byl osobně hluboko za hranicí toho, jak by mělo v demokratické společnosti vypadat vyjádření názoru či protestu. Cokoli, co jsme tam včera přišli Jiřímu Paroubkovi a jeho stranickým kolegům říci, ztratilo pod dopadajícími vajíčky zcela svou legitimitu. Do mysli se mi opakovaně vracelo jedno jediné slovo. Ubohost.
