O Festivalu rozvodových filmů '2016

Ve dnech 21.11.2016 - 22.11.2016 se v Praze v kině Mat konal Festival rozvodových filmů, filmů zabývajících se patologickými rozvodovými jevy.  Nikdo, komu je tato problematika blízká, ať už profesně nebo osobně, by neměl chybět.

Festival rozvodových filmů pořádaly organizace Striedavá starostlivosť o deti, slovensko - česká spoločnosť, sdružení Spravedlnost dětem a Centrum slušného rozvodu. To jest organizace zabývající se  nejen spravedlivým a rozumným porozvodovým uspořádáním, ale také předcházení patologickým jevům, které rozvody a rozchody rodičů často provázejí. Moderování a organizace festivalu v Praze se ujal pan Luboš Patera. Smyslem festivalu je osvěta o některých patologických jevech provázejících rozvody a často opomíjených či ignorovaných organizacemi rozvodového systému - soudy a OSPODy.

Festival, probíhal v Praze a v Bratislavě, kde ve dvou dnech byly promítány  francouzské, brazilské, německé, USA, české a česko-slovenské filmy. Hlavními tématy festivalových filmů byly  střídavá péče a syndrom zavrženého rodiče. Hostem festivalu byl německý režisér Douglas Wolfsperger (tvůrce filmu Zavržený otec / Der entsorgte Vater) a také některé osoby vystupující v některých českých filmech. Po promítání filmů proběhla diskuse účastníků festivalu.

Jmenuji se Aimée, je mi 16 let. Nemáte u sebe své děti na Vánoce? Vím, jak se cítíte. Toto jsou první Vánoce s mým tátou za 10 let. Deset let nám soudy nedovolily být spolu. Teď jsem se dozvěděla, že kvůli zlomenému srdci se táta málem vzdal, ale... Neudělal to. Jsem vděčná, že to nevzdal. Bez ohledu na to, jak těžce na tom byl, nikdy se nepřestal snažit vidět mě. To je důvod, proč jsem tady dnes s ním. Zůstaňte silní, já jsem důkaz, proč se nikdy nemáte vzdávat. Odcizení nefunguje navždy. Dříve nebo později na to přijdeme. Buďte připraveni až Vás přijdou hledat.

Co mne zaujalo

Bohužel, kvůli kolizi termínu festivalu s mým  jiným, již dříve naplánovaným programem, jsem bohužel neviděl všechny promítané filmy. Přesto si dovolím krátké shrnutí promítaných filmů. Syndromem zavrženého rodiče, v tomto případě matky, se zabýval premiérový český film Mámy k zavržení?. Zaujal mne především francouzský film Mí rodiče, jejich rozvod a já, který nabízí autentický  pohled očima dětí. Pro mne nejpůsobivější byl brazilský film Vymyšlená smrt, kde  vypovídají o své zkušenosti mladí lidé, kteří jako děti museli svého otce zavrhnout a také jejich otcové. Film byl velmi autentický, emotivní, částečně rezonoval s mými osobními zkušenostmi. Film presentoval paralelně několik příběhů.

Zaujal mne příběh vyprávěný jednak otcem a jednak dospělými dcerami, které ho v dětství pod vlivem matky zavrhly a v dospělosti ho vyhledaly a vztah obnovily. Otec tam mluvil o tom, jak za své dcery bojoval, ale po určité době, viděl, že ten boj již nemá smysl, protože dcery, kterého dříve milovaly, ho pod vlivem matky zavrhly. On si řekl, že až budou dospělé, "dostanou rozum", věcem, které se po rozvodu udály, porozumí a vyhledají ho, on bude zde pro ně. Stalo se tak. Jenže dospělé dcery mluvily o tom, že i přesto, že byly pod vlivem matky a otce zavrhly, tak čekaly, že bude za ně bojovat dál a ranilo je, že on po čase vyklidil pole. Přesto, že se s ním stýkal nechtěly, tak čekaly, že on bude pro ně opora, od které ucítí jeho lásku tím, že za ně bude bojovat a nevzdá to.  To byla pádná odpověď na dilema mnohých otců, kteří si po čase říkají, zda vzdát ten marný boj a počkat až dítě dospěje nebo boj za své děti nevzdát - nevzdát.

Velmi emotivní bylo vyprávění hocha, že když byl menší a navštěvoval tátu, tak se mu u něj líbilo a byl s ním rád. Jenže věděl, že kdyby se od táty vracel celý rozradostnělý, tak by to jeho mámu bolelo a zraňovalo. To nechtěl, protože mámu nechtěl zraňovat. Proto vždy, když se vracel k mámě, nahodil unuděný a nešťastný obličej a mámě líčil, jak je u táty nešťastný.

Nejemotivnější byla výpověď mladé, 24 leté ženy, která vyprávěla, jak postupně podlehla lžím matky a převzala její postoj, že táta je lump a prevít. Postupně při kontaktu mu to dávala najevo víc a víc. Zároveň se z táty, kterého přestala mít ráda,  snažila dostat peníze a dary. Proto, aby se tímto chováním mohla pochlubit před matkou a získat si tak její vděčnost. Tehdy byla za to na sebe hrdá. Po několika letech se pak s tátou přestala stýkat úplně.  Nyní má 24 let je s tátou. S mámou se  nestýká(doufejme, že jen momentálně),protože ji nemůže odpustit (to je pochopitelné) všechny ty lži o tátovi, kterými ji máma krmila. Se slzami a pláčem líčila, že má mámu ráda, že se máma o ni starala a bylo jí s ní fajn, ale nemůže jí odpustit, že kvůli ní ztratila na celých 11 let svého tátu a jeho rodinu. Je strašné, jak jsou takto mnohé děti patologickými rozvodovými jevy poznamenány až do dospělosti.

Ony tyto věci jsou dostatečně známy pro  toho, kdo se o tuto problematiku zajímá. Když to slyšíte od zkušené dětské psycholožky, vnímáte to jako alarmující informaci.  Jenže, když to autenticky na plátně kina vypráví přímo dítě, které to samo prožívalo, prožijete tu informaci nejen citověji, ale zcela komplexněji pochopíte hloubku problému, kterou současná společnost neumí a jakoby nechce řešit.

Filmy "Střídavka" a "Střídavka po deseti letech" ukazují v několika příbězích různé možnosti střídavé péče, které jsou doplněny názory odborníků. Dovídáme se, co na střídavou péči říkají samy děti, dnes již dospělé. Mne osobně zaujal příběh Báry Srncové, které své dceři umožňovala střídavou péči mezi dvěma státy - Českem a Švédskem, i poté co nastoupila do školy se s tátou vídala každý měsíc. Jaký kontrast je chování nekompetentních soudkyň z OS ve Frýdku-Místku a KS v Ostravě, pro které byl v pořádku nejen únos mých dcer matkou do Švédska, ale také to, že jejich matka umožňovala větší kontakt dětí se svými rodiči než se mnou.

Diskuse po promítání

Diskuse po promítání se zúčastnil německý režisér Douglas Wolfsperger, od kterého jsme se dověděli, že situace ohledně péče obou rodičů je špatná i v Německu. Že tzv. Cochémský model porozvodového uspořádání se v Německu plošně neujal. Aplikují ho jen některé soudy, zatímco většina soudců ho ignoruje. Překvapující pro české tvůrce rozvodových filmů bylo to, že film Zavržený otec/Der entsorgte Vater se v Německu dostal do vysílání hlavních televizních kanálů. U nás mají tvůrci problém dostat tyto filmy do televizí. Ostatně já jsem před časem chtěl medializovat příběh únosu mých dětí do Švédska a trestuhodné chování české justice v tomto případě. Měl jsem schůzky se zástupci všech hlavních českých televizí. Všichni mne vyslechli, nevěřícně a soucitně kývali hlavou a slíbili, že najdou pořad, do kterého příběh dají. Nenašli. Televize neměly zájem toto téma vysílat. Nebo že by nesměly?

Diskuse ukázala, že střídavá péče je prospěšná i když rodiče spolu nekomunikují. Přitom soudy většinou hloupě zamítají střídavou péči s tím, že rodiče spolu nekomunikují. Vystoupila tam sympatická maminka, která se s otcem svých dětí byla schopna domluvit na střídavé péči. Soud jim dohodu schválil a určil, že děti si mají předávat v neděli odpoledne. Oni se však nechtěli potkávat a tak se domluvili na předávaní dětí přes školu - jeden ráno v pondělí děti dovede do školy a odpoledne je druhý ze školy vyzvedne. A funguje to. A že to takto funguje potvrdil i jeden tatínek - divák na Festivalu rozvodových filmů.

Ostatně znám příběh mého kolegy z práce, kterému střídavka také fungovala bez jakékoli komunikace rodičů. On si děti vyzvedl v pondělí odpoledne ve škole, kam je v pondělí ráno dala jejich matka. A dokonce se přemohl a když šel na školní besídku, tak si stoupl do blízkosti své ex-manželky,  aby děti měly radost, že je vidí společně. I když mu se z jeho ex- údajně dělalo na blití. Děti samozřejmě cítí tu averzi mezi rodiči. Nicméně oceňují právě to, že přes tuto averzi přijdou oba na besídku a stoupnou si kvůli nim vedle sebe.

Diskuse se zúčastnila i jedna aktérka filmu Zavržené matky? Informovala, že systém, jí a jejím dětem nijak nepomohl, stejně jako nepomáhá otcům, přestože ona je matka. Systém se zmohl jen na to, že jí zrušil veškerý kontakt s jejími dětmi ve chvíli, kdy děti už měly tak vymytý mozek a tak vypěstovanou nenávist vůči ní, že jakýkoli kontakt už stejně neměl smysl.

Proč tak malá účast ?  

Festival rozvodových filmů se zabýval jevy a problémy, které se při současné míře rozvodovosti týkají většiny populace. Přesto se konal v nejmenším kino-sále v ČR a diváci sál zaplnili z cca poloviny. Jistě ne každý rozvod je s patologickými jevy, ale znám hodně tátů, kteří aktivně museli řešit problémy a patologické jevy při svém rozvodu. Většina z nich bohužel, jakmile své problémy nějak dořeší (většinou je dořeší tak, jak to chce systém, a tedy jinak než chtěli oni a než  je v zájmu dětí), potom se již dále v této oblasti nijak neangažují. Chyběli i na tomto festivalu. Pan Patera zmiňoval, že rozeslal cca 550 adresných emailů s pozvánkou. Bohužel, nezájem, pasivita občanů systému vyhovuje a bez této aktivity se těžko věci posunou k lepšímu.

Soudci/soudkyně, pracovnice ODPOD by měli mít účast na takovém festivalu nařízenou povinně. Při promítání filmu mne napadlo, že kdyby tyto filmy viděly soudkyně a sociální pracovnice, rozšířil by se jim jejich omezený obzor a snad by pak byly schopny věci chápat v souvislostech a více problematice porozumět. Z diskuse těch pár lidí po promítání vyplynulo, že mezi diváky žádná soudkyně nebo pracovnice OSPOD nebyla. Bohužel. Pak ty rozsudky a jejich zdůvodnění vypadají tak, jak vypadají - ostuda ukazující na naprostou neprofesionalitu a nekompetenci soudů.

---

Chtěl bych poděkovat panu Luboši Paterovi, za jeho občanskou angažovanost a za energii, kterou věnuje tomu, aby se k lepšímu změnil systém, který toleruje, umožňuje a v podstatě přímo podporuje patologické rozvodové jevy.

---