Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier ml. (ČSSD) a skupina poslanců chtějí v květnu předložit novelu, podle níž by partneři, kteří žijí v registrovaném partnerstvím, mohli osvojit potomka svého protějšku.
O adopci homosexuálními páry hovoří Dienstbier od počátku svého působení na pozici ministra pro lidská práva a považuje to za jednu ze svých programových priorit. O právech dětí na oba rodiče i po rozvodu, tento tzv. ministr pro lidská práva nehovoří vůbec. O rovnoprávnosti obou rodičů také ne.
Necítím se býti homofobem a respektuji, že i část lidské populace s homosexuální úchylkou, má svá lidská práva, jako jakákoli jiná lidská bytost. Odsuzuji stav, kdy samotná homosexualita byla v řadě zemí ještě nedávno trestná. Je známý příběh britského matematika, kybernetika a rozluštitele kódu Enigmy Alana Turinga, který byl v padesátých letech minulého století za svou homosexualitu odsouzen. Je přirozené, že tito lidé, pokud mají vztah, chtějí žít spolu a že vývoj šel k registrovanému partnerství, aby toto soužití bylo ošetřeno i právně. Ale také je správně, že toto registrované partnerství není na úrovni sňatku, a je to jen určité právní ošetření nestandardního stavu. Chápu snahu o legalizaci adopce dítěte registrovaným partnerem rodičem dítěte v situaci, kdy jeho druhý rodič již nežije nebo o jeho výchovu nejeví žádný zájem a k adopci dá souhlas. Takové dítě již stejně žije se svým jedním rodiče a jeho partnerem v jedné domácnosti. Zřejmě má smysl toto soužití ošetřit i právně, tak jako soužití dvou partnerů je ošetřeno registrovaným partnerství. A tak jako registrované partnerství logicky není na úrovní sňatku, tak i adopce registrovaným partnerem by neměla být plnohodnotná, jako adopce do náhradní rodiny. Základem rodiny je muž a žena a jejich vztah, z něhož dochází ke zplození potomků. To je dáno v základní rovině biologicky, kdy dítě může zplodit jen muž a žena. Je tu také filosofická rovina - vše v tomto světě vytvářejí dvě doplňující se síly jin a jang, mužský a ženský princip. Je tu i psychologický aspekt, že dítě k svému zdravému psychickému rozvoji potřebuje vzor muže i ženy, tedy otce a matky.
Je na místě, že dítě, které ztratilo své rodiče jejich úmrtím nebo jeho rodiče o jeho výchovu nejeví zájem, může být adoptováno do náhradní rodiny. A když se říká do náhradní rodiny, tak to znamená, že bude mít náhradního tátu, náhradní mámu a třeba i náhradní sourozence. Je nesmysl, aby takové dítě bylo adoptováno dvěma registrovanými partnery, kteří prostě z výše uvedených důvodů rodinou nejsou. Chápu touhu po dítěti u homosexuálu. Mám kamaráda homosexuála, který hledá stabilního partnera a chtěl by s ním vychovávat dítě získané třeba adopcí. Je však třeba si uvědomit, že člověk prostě nemůže mít vše jen proto, že to chce. Dva registrovaní homosexuální partneři sice tvoří partnerskou dvojici, ale netvoří rodinu a proto logicky nemohou adoptovat cizí dítě.
Ministr Jiří Dienstbier, dle svých slov, do budoucna hodlá prosadit i to, aby homosexuální páry mohly adoptovat "cizí" děti, tedy, aby tyto dvojice mohly osvojit i dítě z dětského domova. Adopci homosexuálními páry považuje tento ministr za jednu ze svých programových priorit. Porušování práv jiných skupin obyvatel, např. otců, nejenže není jeho prioritou, ale dokonce ho nezajímá. Musíme si tedy klást otázku, proč tohoto člověka udělali ministrem pro lidská práva a nezřídili mu raději nějaký úřad pro prosazování zájmů homosexuálů?
Kdo jiný než ministr pro lidská práva by se měl zabývat ochranou rodinných vazeb rodičů a dětí? Kdo jiný než ministr pro lidská práva by se měl zabývat diskriminováním otců u opatrovnických soudů? Kdo jiný než ministr pro lidská práva by měl prosazovat péči obou rodičů po rozvodu? Nic z toho však našeho ministra pro lidská práva nezajímá. Ministr pro lidská práva porušování lidských práv ignoruje a místo toho, za svou prioritu vyhlašuje jednu určitou marginální problematiku. Na blogu europoslance pana Tomáše Zdechovského jsem našel dva velmi výstižné články o diskriminaci otců v naší zemi nazvaný "České soudy bezprecedentně nadržují v péči o děti ženám" a "Výživné nesmí být nástroj pro likvidaci jednoho z rodičů!". Pan Tomáš Zdechovský je europoslancem a nikoli poslancem české poslanecké sněmovny nebo dokonce členem české vlády, takže těžko se může zasadit o nějaké pozitivní změny v této oblasti. Kdo jiný by se tímto tématem měl zabývat, než ministr pro lidská práva? Ovšem Jiří Dientsbier ml. je ministrem pro lidská práva "na baterky", který se zabývá jen problémy, které jsou pro něj prioritní a ne problémy, kterými by se měl zabývat z titulu své funkce.
Kauza porušování lidských práv Mgr Tomáše Jadlovského PhD je naší vládě, jednotlivým ministrům i předsedovi vlády Sobotkovi známá. Soudy v Praze nejen, že neřešily únos jeho syna Mirka Jadlovského do Španělska a dokonce Obvodní soud v Praze 5 předal řešení únosu jeho syna a určení péče o něj do Španělska a to přesto, že předtím Nejvyšší soud ČR určil jako místně příslušný soud právě soud v Praze! Nakonec španělská justiční mafie, která vůbec nebyla oprávněna tento případ řešit (a to nejen dle názoru našeho Nejvyššího soudu ČR, ale i podle unijních pravidel EU), na pana Jadlovského vydala mezinárodní zatykač za to, že odvezl svého syna, ze Španělska, kde malý Mirek pobýval neoprávněně, v rozporu s mezinárodním právem. Nyní je Tomáš Jadlovský nucen pobývat v Arménii, protože česká vláda, která o jeho případu dobře ví, dosud nebyla schopna říct, že ČR španělský zatykač na Tomáše Jadlovského respektovat nebude, protože byl vydán protiprávně. Tento případ porušování práv pana Tomáše Jadlovského, je exemplárním případem porušování lidských práv. A tzv. ministr pro lidská práva k tomu mlčí.
Ochrana lidských práv otců a tedy i dětí není a opravdu není prioritou ministra Dientsbiera. Zato práva "otců", kteří žádnými otci nejsou, pana Dientsbiera hodně trápí. Mne zase trápí, že moje země, Česká republika má takového ministra pro lidská práva, jako je Jiří Dientsbier ml.
PS: Ještě mne dodatečně napadlo, že adopce dětí homosexuálnímu páry by konečně vedlo naše opatrovnické soudy ke střídavé péči a uznávání rovnoprávnosti obou rodičů. Nyní téměř automaticky svěřují dítě do péče matce, když matka nesouhlasí se střídavou péči nebo péči otce. Co by soudy dělaly v případě rozvodu homosexuálního páru, když jejich jednoduché pravidlo, že dítě se svěřuje do péče matky by aplikovat nešlo? Dávali by dítě do péče náhradnímu "rodiči A" nebo do péče náhradnímu "rodiči B"? Možná by už konečně uznali rovnost obou rodičů resp obou náhradních rodičů a právo dítěte na oba rodiče resp. oba náhradní rodiče a začali by dávat střídavou péči jako standardní porozvodové uspořádání.
