Co bych to byl za chlapa, kdybych neměl alespoň jednoho kamaráda, který mojí ženě nejde úplně pod nos. Nic proti mojí ženě, ale tak to prostě je a nejsem sám, kdo to takhle má.
Jsou se mnou už od úplně, úplně prvního okamžiku, který si snad pamatuji. Začalo to keckami, zvanými číny. Jsem dítě socialismu a tenkrát to byla naprosto běžná obuv. Kromě toho, že měli celou řadu výhod, mimo jiné to, že jsme všichni měli stejné a tak jsme si nemohli závidět, se u mě začal na těchto botách projevovat jakýsi zvláštní druh vazby. Většinou jsem nosil kotníkové, bílé, minimálně do doby než jsem je změnil k nepoznání, protože se mnou museli objevovat celý svět a dodnes si třeba pamatuji jeden detail. Měli tak dlouhé tkaničky, že když se na nich udělala běžná klička, visela pak tato klička až pod podrážku a já jsem si po ní šlapal. Abych tomu zabránil, omotával jsem si tkaničky ještě okolo kotníku, což ovšem po celodenním nošení způsobovalo otlaky až drobné oděrky. Pro krásu a lásku se ale musí trpět, říkal jsem si zřejmě tenkrát, proto jsem těm botám tento malý mínus odpouštěl nejen s láskou, ale také s vidinou dalšího dobrodružství, do kterého se spolu střemhlav pustíme. Odpouštěl jsem jim i to, že neuměli ustát moji vášeň a chuť pro další a další lotroviny a tak se v nich časem začali objevovat dírky. Nejprve malé trhlinky, potom větší a potom ještě větší. Občas se i stávalo, že se dvě trhlinky spojily a způsobily tím odtržení podrážky od zbytku boty. Ta díra pak na mne většinou koukala jako žraločí tlama. To už ale také bývalo v době, kdy měli boty své nejlepší dny za sebou a ač už bývali téměř srostlé se mnou, jako jedno tělo, se žraločí tlamou přišel konec prázdnin, čas rozloučení s létem, se starými botami a nástup do školních lavic v botách nových, ještě parádních.
Jedním z dobrodružství, které jsem v těchto botách prožil, pro mne byla i Plánská 50. Pochod, který se chodí na několik způsobů, respektive má člověk možnost výběru z několika tras. Já ho absolvoval poctivě po třináct sezon. Začal jsem ve třinácti letech a na nohy jsem si na tu parádu obul právě tyto číny. Ač se pochod chodí na jaře, kdy má být maximálně příjemné teplo, v ten den byl hic jako blázen. A já nezkušený, v těchto botách, které jsem tak miloval, trpěl. Nebýt jednoho mladého studenta, který se mne ujal, asi bych nedošel do cíle. Tam mne tento student odložil na první zábradlí a já musel půl hodiny čerpat síly, abych se ještě nějak dostal na nádraží, odkud jsem jel vlakem domů. Lom, ve kterém více méně celý život žiji, se nachází v půli cesty mezi Planou a Tachovem a tady jsem měl také v plánu vystoupit, kdybych ovšem samým vyčerpáním neusnul a nedojel až do Tachova. Takže jsem ke třiceti pěti kilometrům musel přidat ještě pět kiláčků z Tachova. To už jsem se ale musel svým milovaným čínám se slzou v oku omluvit, sundal jsem je z nohou, spojil je uzlíkem na tkaničce a hodil je přes rameno. Domů jsem potom došel bos a ty číny, jestli v sobě měli alespoň kousek sentimentu, si tuto cestu museli náramně užít. Výjímečně jsem totiž nesl já je a ne ony mne. Když jsem pak přišel domů a maminka viděla můj zbědovaný stav, navrhla mi, že mne vzpruží eukalyptovou koupelí. A tak napustila plnou vanu horké vody a do ní přidala eukalyptový olej. Jenže, mě nejen že slezly nehty na palcích, to od gumových špiček čín, ale z té úžasné koupele mě taky za chvíli svědělo celé tělo. Ošíval jsem se, drbal a po půl hodině jsem byl znovu tak vzpružený, že jsem mohl jít na padesátce druhé kolo. Od té doby vím, že byť jsem číny zbožňoval, na něco prostě vhodné nejsou a eukalyptový olej už nesmí ani do baráku ani do koupele.
Od této události uběhli dva roky a já nastoupil na SPŠD Plzeň. Tato škola na mne nezanechala mnoho stop, ale potkal jsem tam jeho. Nebojte, nesnažím se to popsat jako červenou knihovnu, jsem počestný heterosexuál. Jen chci říct, že příští rok to bude dvacet let od mé maturity, ale díky tomu, že jsem se zřejmě nějakým nedopatřením octnul v tomto vzdělávacím ústavu, měl jsem také obrovské štěstí, že jsem potkal kamaráda na celý život.
Byl to právě on, se kterým jsem na intru závodil v uklízení a byl to také on, se kterým jsem druhé dva roky školy den co den dojížděl vlakem. Láďa jezdil z „Marihuánek“ a já z toho Lomu. Byl to on, se kterým jsem začal objevovat krásy zakouřených hospod a byl to také on, se kterým jsem po sedmi vypitých pivech, v sedmnácti letech, zpíval na celou vesnici Kabáty. Maminka mě potom naháněla na kole, aby mě uklidila z doslechu spoluobčanů a ušetřila si tím ostudu.
A byl to právě tenhle člověk, se kterým jsem se celých pět let nebavil, protože se mi nelíbil jeho názor na to, že se budu ženit. Měl být mým svědkem, to byla jasná volba a nakonec jsem ho na svatbu ani nepozval. Stejně tak já nebyl na té jeho. Zhruba po čtyřech a půl letech informačního embarga jsem si však říkal, že mi pořád leží v hlavě a že bych to měl nějak rozštípnout. Buďto se znovu dáme dohromady a nebo to ukončíme jednou pro vždy.
Než jsem však stihl posbírat dost odvahy, abych mu napsal, přišla sms. Po pěti letech, z čísla, které jsem nezapomněl a nezapomenu. Od té doby to má zase grády, padli jsme si kolem ramen, otevřeli staré rány, vytřeli hnis a jedeme na plné obrátky „jako za mlada“. Doopravdy už se nemohu dočkat, až spolu příští rok oslavíme to dvacáté výročí a Kabáti u toho nebudou chybět.
V době kdy jsem si s Láďou pomalu začal padat do oka, mi na těle začínali sedět rifle. Po manšestrácích, které mě provázeli celým dětstvím, to byla velká změna. Najednou jsem byl také světový a měl nakročeno k dalšímu kamarádství na život a na smrt. Alespoň tak vypadali někdy hádky s mojí maminkou, když mi moje kamarády po dvou až třech letech nošení, kdy, jak každý huberťák ví, je to s dírami na kolenou teprve to pravé ořechové, chtěla pálit v kotli a nebo díry zašívat. Kdyby jen tušila, s jakou láskou jsem je potají zvětšoval. Jak jsem tahal za nitky, aby se správně povolovali a jak jsem se v nich potom nosil před děvčaty jako páv.
Jenou jedinkrát jsem dovolil mamince, aby mi na kolena dala záplaty a měla stěstí, že se jí to povedlo, protože jinak bych s ní nemluvil minimálně od večeře od oběda. K mému neprospěchu o mně maminka ví, že láska k jídlu silně konkuruje lásce k děravým riflím. Nikdy jsem nevydržel trucovat déle, než si ke mně našli cestu rifle nové a já začal se stejnou péčí a trpělivostí pěstovat nový vztah.
Stejným způsobem jsem začal pěstovat vztah s Tomem. To je druhý kamarád z masa a kostí a s Láďou má společné minimálně to, že k nim má moje polovička tak říkajíc rezervovaný vztah. Asi se chudák holka nedokáže smířit s faktem, že zatímco ona si mne možná představuje jako člověka nezkaženého, jako vzor pro naše děti, moji přátelé se mnou dělají pravý opak. Chodíme spolu po hospodách, posloucháme hrubou muziku a pivo pijeme po litrech. V tom je mi Tom už celých 16 let věrným druhem. Vyzdvihuji u něj zejména jednu vlastnost. Tom pochází z rodiny, jíž se podařil „americký sen“. Táta založil firmu, která dnes velmi slušně prosperuje a v jeho množině rodiny se de facto nachází ještě dvě podmnožiny, které tato firma živý. Jedna je ta Tomova, druhá je jeho bráchy Karla. Jak množina hlavní, táta zakladatel, tak obě podmnožiny, Tom a jeho bratr, mají hezké domy, hezká auta a jak se říká, jsou dávno za vodou. Přesto mi Tom tyto třídní rozdíly nikdy nepředhodil a jedná se mnou jako rovný s rovným a to i přes to, že nás jednu dobu spojovali a zase rozvraceli nejen názory na kvalitu pivního moku a hudbu, ale také ženy.
Ustáli jsme to a dneska stejně jako s Láďou jedeme na plné obrátky dál. Kdykoliv jdu dnes třeba do hospody nebo na koncert, mívám u sebe i na sobě nějakého toho kamaráda. Moje žena to moc nechápe, ale to jsme holt mi chlapi.
