„Mámo, dneska je počasí, že by ani manželku, sorry, psa nevyhnal.“ „Tedy, to je život pod psa.“ „Život je pes a my jsme jeho štěňata.“ Když soudím podle svých zkušeností, nemohu než nesouhlasit.
Nejhezčí dárek svého života jsem dostal ve svých třech letech, což je dnes už třicet dva let.
Jsem lednové dítě a seděl jsem tenkrát večer v kuchyni se svými rodiči, kde jsme slavili právě mé narozeniny. Plný očekávání, kdy už konečně dostanu dárek jsem koukal na tátu, který se najednou zvedl od stolu, oblékl si bundu a odešel z bytu. Tak už pro to jde, konečně. Představoval jsem si, jaký dárek asi dostanu. Dodnes vím, že jsem se těšil na plechovou raketu na setrvačník, která měla motorovou část udělanou jako reflektor a když se pak za kolečka tahala po zemi, nejen, že se natahovalo péro vevnitř, ale jak jste potom raketu pustili ke startu, zároveň ten reflektor jiskřil. Ve školce, do které jsem chodil, to byl mezi námi prcky hit a já bych měl jednu jenom sám pro sebe. Byl bych bourák, kterému by nebylo rovno. Z přemýšlení, jaký dárek dostanu, mne vytrhl opět táta, když se vrátil zpět do bytu. Měl něco pod tou bundou a jak začal pomalu stahovat zip, už, už jsem čekal, kdy vytáhne špičku rakety.
Jaké bylo mé překvapení, když na mne vystrčil hlavu malý oranžový pejsek. Byla to fenka jezevčíka a dostala jméno Julinka.
Nedostal jsem tenkrát jenom dárek, ale také kamaráda. Pardon kamarádku. Julinka se u nás měla jako v bavlnce a za těch krátkých osm let, kdy u nás byla, než pošla na prudkou otravu krve, se stihla do mého srdce zarýt nekonečnou řadou krásných zážitků.
Hned ten první byl veselý a zároveň poučný.
To tenkrát měli moji rodiče pouze mne a bráchu. Sestra byla ještě na houbách, jak se říká. Byl večer a my jsme se s bráchou koukali v televizi na večerníčka, když nás mamka zavolala k večeři. Přichystala nám párek s hořčicí a rohlíkem. Mezi televizí a večeří byla těžká volba a přes všechno mamky varování, že když konečně nezasedneme za stůl, nechá párek psovi, jsme nedokázali televizi odolat. Co kdyby ten vlk zajíce konečně doběhl a my by jsme u toho nebyli. Když večerníček skončil a my konečně přišli do kuchyně, zůstali jsme koukat jako pucí.
Na stole leželi talíře pouze s hořčicí a rohlíky.
„Ale mami, kde je ten párek?“ jevila se v nevinných dětských očích nevyřčená otázka.
Maminka na ní odpověděla jednoznačně.
„Já vás varovala,“ a zároveň ukázala na Julinku pod stolem, která si užila tříchodovou večeři. Tedy tu svou a pak tu naší. Ve chvíli našeho příchodu už spokojeně trávila pod stolem stočená do klubíčka.
Kdykoliv bylo léto a my měli prázdniny, Julinka se mnou běhala úplně všude. Proto jsem se taky jednou opravdu hrozně moc bál, že se mi zaběhla do lesa, když jsme se byli koupat v rybníce, nebo musel můj strejda bagrem rozkopat velkou část panelové cesty, pod kterou vedli roury od kotelny k bytovce. Julinka neodolala pokušení, podívat se, jestli by se u těch rour nedalo něco ulovit. Přeci jenom byla jezevčík a jezevčíci jsou specialisté na norování. Do dneška mám možná někde fotku, kde jsem šťastný, že mám Julinku opět u sebe.
A ten její úsměv. Na ten nikdy nezapomenu. Ona byla první a jediný pes, kterého jsem kdy viděl takhle se smát.
Bylo to krátce po přestěhování do rodinného domu a když jsem přišel odkudkoliv a Julinka se zrovna venčila na zahradě, začala tak vrtět ocasem, až měla co dělat, aby si nerozhodila geometrii na zadní ose. Zároveň vždycky vytáhla pysky, co nejvýše to šlo a člověk viděl skousnutý chrup, úplně stejně, jako když se smějeme my lidé. Jak říká můj bratranec, který má taky moc rád pejsky, ona by mne vítala úplně vždycky, i kdybych šel třeba jenom vynést koš.
Julinku jsem měl moc rád a když odešla do psího nebe, neubránil jsem se slzám. Jenom těch nocí, které se mnou strávila v posteli a zahřívala mi nohy.
Teď už jsem ženatý a velký, ale pejsci mně provází životem pořád. Ten aktuální je opět fenka.
Je to Jorkšírský terier a jmenuje se Cassie. Je stejně plná života, jako byla kdysi Julinka a když se odkudkoliv vrátím, vítá mne podobně jako Julinka a tak zatímco se manželce dostane pouze letmé pusy se všední otázkou „ Jak bylo?“ Cassinku musím pořádně poňuchňat, pozlobit a zaprdět jí na břicho. Dal jsem jí přezdívku Šmrdolína. To podle toho jak vrtí ocáskem. Šmrdolí se úplně stejně jako kdysi Julinka a dělá to pokaždé, když má radost.
Kdyby se pejskovi nedej bože něco stalo, hned se volá veterinář, kterého máme takřka v rodině. Františka s námi sice nepojí žádné krevní pouto, ale je to rodinný přítel už takových let, že je skoro jako strejda. A tak, zatímco kočky se léčí malorážkou, jak říká můj skutečný strejda, k pejskovi se volá František, kdykoliv, kdy se mu jen chloupek zkřiví.
„Tedy, já bych u nás chtěla být pes.“ Říkávala moje maminka a z mé ženy už nejednou vypadla ta samá věta. Při vzpomínce na Julinku a pohledu na Šmrdolínu, nemohu s těmi mými ženami jinak, než souhlasit. A to už je co říct.
