Zvedáte denně a nebo týdně desítky kil? Cvičíte až se z Vás kouří a přitom nevíte co s tím dál? Jestli Vám nevadí zelená barva, jedno řešení bych pro Vás měl.
Již dlouho pozoruji ve svém okolí mladíky a sem tam i nějakou tu mladici, jak chodí svá těla trápit do zařízení, které bych směle nazval mučírnami, oni jim však říkají posilovny. Obzvláště v létě, kdy dokonce otevírají okna dokořán, tak aby při svém dobrovolném mučení měli dostatek čerstvého vzduchu, line se občas z těchto zařízení různé vzdychání, hekání a dokonce funění a takový řev, jako kdyby tam na potkání stahovali kůže za živa. Mám potom strach okolo takových zařízení vůbec projít, tím spíše ho vůbec navštívit. Byl už jsem sice párkrát vyzván, abych vstoupil, že prý mi to udělá dobře, že se protáhnu a osvěžím, ale nikdy jsem v sobě nenašel dost odvahy, abych vzal za kliku a s kuráží se nechal vtáhnout dovnitř.
Tito mladíci a mladice do těchto zařízení zřejmě skutečně chodí provozovat nějaká cvičení a dobrovolně trápit svá těla. Podle toho jak jsou nebo nejsou pilní a cílevědomí na to postupem času začínají vypadat. Jestli jim někdy nad postelí vysel plakát Arnolda Schwarzenegera, nebo Silvestera Stalloneho, dnes jim mohou sami konkurovat, Já se však pořád nějak nemohu zbavit otázky, k čemu jim to vlastně je. Bojím se ovšem tuto otázku vyslovit nahlas, abych nemohl být označován za škarohlída. Za závistivce a za toho, kdo není sám schopen se sebou něco udělat a ze samé závisti jenom hloupě kecá. Říkal bych totiž na adresu těchto mladíků takové věci jako třeba,“vždyť se na ně podívejte, támhle někde dřou, berou do ruky kusy železa a zápasí s nimy, ale jinak po těch zápasech nezůstává nic kloudného. Vzít do ruky lopatu to neumí, že by třeba někde postavili alespoň kůlničku na dříví, o tom už vůbec nemůžeme ani debatovat a jenom se s těmi svými vypracovanými těly naparují. Tak k čemu jim to vlastně je?“
Až minulý týden mne napadlo, k čemu by to doopravdy být mohlo. To když jsem viděl v televizi pořad o NATO.
V naší zemi už nějaký rok není branná povinnost. Já jsem ji ovšem ještě zažil, byť už jenom v lehčí formě a všem těmto mladíkům bych ji vřele doporučil. A vůbec ne s hořkou příchutí v hlase, jak lze dnes poslouchat od mnohem starších generací. Čím dál častěji totiž vnímám armádu jako prestižní povolání. Samotnému se mi dokonce cukala ruka, abych to takzvaně nepodepsal. Přiznám se dnes, že jsem byl v tom okamžiku trochu srab, říkal jsem si, že v armádě musíte pořád počítat se vším a tak také musíte počítat i s tím, že byste se doopravdy mohli octnout ve volbě mezi životem a smrtí. I kdyby jste nechtěli nastoupit rovnou k parašutistům, ale stačilo by vám třeba nějaké „teplé místečko ve výstrojním skladu.“ Také jsem si říkal, že na sebe nenechám každý den řvát kdejakého zamindrákovaného blbce.
Mezi životem a smrtí jsem zatím díkybohu volit nemusel, ale blbců už na mne od té doby řvalo tolik, že bych to na prstech obou rukou nespočítal.
Ti mladíci a mladice, kteří dnes chodí hekat do všech možných posiloven, by však v armádě konečně dostali úctyhodnou příležitost všechnu tu nastřádanou energii a sílu nějak zužitkovat. Ono nosit na zádech plnou polní, dělat s ní 50-ti kilometrový zrychlený přesun a potom ještě pro kondičku vykopat nějaký ten zákop není vůbec žádný med. Když si pak můžete navléci skutečnou uniformu, na níž by se mohlo případně blýskat nějaké vyznamenání, to je potom úplně jiné machrování. Holky na uniformy letěli od jakživa a když je v té uniformě zasazený skutečný chlap a ne nějaká kreatura, má ten chlap vyhráno na plné čáře. Jak se říká, efekt je zajištěný.
No a pokud ten chlap skutečně nevyfasuje zrovna místo leštiče vojenské obuvi, ale naopak musí čas od času do nějaké té akce, má potom do konce života alespoň co vyprávět. Ovládat techniku složitější než je zvedák závory autoparku taky vyžaduje kus fištronu.
Proto si dovoluji vám radit. Vážení mladíci a mladice, netruchlete, sice už nemáme brannou povinnost, ale zůstala nám naštěstí armáda profesionální. Pokud jste nespokojeni ve svém současném zaměstnání či snad dokonce životě a do všech těch mučíren chodíte proto, abyste na svá trápení zapomněli, navštivte nějaké armádní náborové středisko a sami budete překvapeni, jaký svět se vám otevře. A vůbec nekoukejte na to, kolik za to bude peněz. Jestli jste takový, že máte rádi dobrodružství, obdivujete techniku a umíte si byť jen představit jak pomáháte komukoliv ať už doma nebo na druhé straně zeměkoule, zkuste to! Pokud máte stejně jako já strach, že tam na vás budou jenom řvát, ubezpečuji vás. Už dnes tam slouží tisíce lidí. To by bylo, aby byli všichni jenom blbci. Určitě tam potkáte někoho, kdo bude naladěný stejně jako vy a tak byste jako bonus mohli získat celoživotní přátelství. Za svou odvahu potom zaručeně získáte skutečný obdiv a uznání každého rozumného člověka. Minimálně můj obdiv a uznání máte již dnes!
