Jehly, jehly, jehličky, bodají jak včeličky. Je jich mnoho druhů, ne každá jde k duhu. Neztrácí svůj lesk, sem tam budí stesk sem tam zdobí kůžičky.
Mám to s nimi komplikované. Z celoživotní zkušenosti mohu říci, že zatímco jehličky tetovací mám vyloženě rád a užil jsem si je s nezkrotnou a upřímnou vášní, jehličky injekční otevřeně nesnáším a vyhýbám se jim, jak to jenom jde. Na milost je beru pouze u zubaře, nebo jako znecitlivění u chirurga, kde je pro mne příjemnější přežít spíše bolest vpichu, než nepříjemnosti různorodých zákroků.
Abych to vzal pěkně z gruntu, musím začít jehličkami injekčními, které tak nemám rád. Seznamovat jsem se s nimi začal už jako poměrně malé dítko a můj léty vypěstovaný, hluboce negativní vztah se do dnešních dnů nijak nezměnil. Až na hodně málo a hodně světlých vyjímek.
První seznámení, které si skutečně pamatuji bylo v nemocnici Motol. Právě tam jsem dvakrát jako malý ležel, když mi v každém z případů byla operována kýla. A právě před jednou z těchto dvou operací za mnou přišla sestřička, že mne uspí. Cožpak o to, spánku jsem se nebránil, ale ten vpich. Kdyby mi dala třeba prášek a nebo plyn, já bych to všechno akceptoval, ale vpich, to ani náhodou. Vždyť to bolí, proč bych to měl dobrovolně snášet, když to šlo určitě vymyslet i jinak. Naštěstí se přede mnou začala rýsovat úniková cesta. Nevím už přesně jak, ale nějak jsem se sestřičce vysmekl a zamířil z pokoje rovnou na chodbu. Na jejím konci stál jako brána do jiné dimenze, klidné, bezbolestné a bezpečné, výtah. Běžel jsem k němu veškerou svou dětskou silou a když jsem k němu doběhl, čekalo na mne veliké zklamání. Dveře výtahu se sice otevřeli, aby mne přijali do bezpečné náruče, výtah sám se ovšem s uprchlíkem odmítal rozjet. A tak mi nezbylo, než se jenom vztekat a pozorovat s vyděšeným výrazem ve tváři sestřičku, která ke mně naprosto pomalu a vyrovnaně kráčela s injekcí v ruce, protože zřejmě moc dobře věděla, že s mým únikem je amen. Musel jsem proto přetrpět vpich a co bylo dál už nevím, neboť jsem se náhle probudil přivázaný plenami k posteli, abych si neroztrhal stehy.
Přibližně o tři až čtyři roky později jsem brouzdal okolo rybníka sousedícího s naší vesnicí, když jsem o cosi zakopl a zamířil rovnou za nosem pěkně po hubě do metr vysokých kopřiv. Přitom jsem si ovšem ještě rozsekl koleno. Nemohu dnes s určitostí říct, že bych nějak moc plakal, spíše jsem řval jako tur. A to ne kvůli rozseknutému koleni, ale kvůli obličeji popálenému od kopřiv. Mého řevu si povšiml jeden starší kluk, který opodál chytal ryby a jal se mne odvést domů. Já nechtěl, věděl jsem jak to doma dopadne. Dělal si bejkárny, dostaneš na holou, takže by ke spálenému obličeji a rozseknutému koleni přibyla ještě jelita na zadku. To jsem nechtěl dopustit. Ten kluk ovšem nedbal mých proseb, stál si pevně za svým a odvedl mne. Moji rodiče byli tou dobou na stavbě a tam mne taky kluk zanechal. Já si okamžitě sedl na zadek co nejdále od stavby a potichu jako myška jsem si lízal rány. Osud mi ovšem nepřál ani napodruhé, když si mne všiml strejda. To už nebylo úniku. Musel jsem se vším ven a moje prosba, ať to nepoví tátovi, vyšla naprosto naprázdno. Tak se stalo, že jsem za třicet minut ležel chirurgovi na stole a s vytřeštěným výrazem jsem zíral, jak natahuje do injekce znecitlivující koktejl. Opět jsem řval jako tur.
"Neřvi, nebo ti dám facku, aby jsi měl proč,"zněl rozkaz od chirurga. Zmlknul jsem tak rychle, jako jsem začal řvát a se zatajeným dechem a krví tak hluboko v žilách, že byste ji ani zbiječkou nevykutali, jsem pozoroval tu ukrutně velkou jehlu, jak se nemilosrdně blíží přímo do středu mého rozseknutého kolene. Když bylo po všem, strašně se mi ulevilo. Sedm dní potom jsem už jezdil na kole, kde jsem si většinu těch parádních štichů přetrhal o kovovou konstrukci řídítek.
Říká se, že do třetice všeho dobrého, ale i zlého. To jsem byl na vojně, když jsem tam dostal anginu. Odvedli mne na ošetřovnu a sestřička, že mi na to dá penicilin. A už vyndavá stříkačku a natahuje do ní lék.
"Sestři, nemohla byste mi ten penicilin dát v tabletách? Já ty injekce nesnáším."
"Nemohla, to zabírá moc pomalu."
"Ale sestři, pomalu přece neznamená, že to nezabere vůbec."
Naprosto k ničemu bylo mé škemrání. Hvízdla mi to do zadku, že jsem se na něj nemohl posadit ještě druhý den. Prášky přišli na řadu až potom. Zdaleka jsem ovšem neměl vyhráno, byť jsem si to myslel. Po dobrání penicilinu přišel na řadu ještě pendepon, jak jinak než injekčně a já škemral znovu. Znovu samozřejmě neúspěšně. Tentokrát mne ovšem půlka bolela o den déle.
Jak vidíte, mé zkušenosti s jehlami nejsou nic moc a jediné, co jim vylepšilo obraz byl fakt, že jejich zatraceně úzkým tělem lze protlačit i látky znecitlivující, které mi pomáhají důstojně přežít kupříkladu návštěvy zubaře. Vrtání a trhání zubů miluji totiž o hodně méně, než ty injekční jehly. Pak jsem to přežil ještě když jsem zkoušel darovat krev, neboť dobré skutky páchám vcelku rád a tohle je podle mne jeden z nejlepších.
Zcela jiný vztah se ovšem začal pomaličku a nenápadně rýsovat v mých třiadvaceti letech. To jsem se potkal s jednou ze svých nebohých expřítelkyň a ta měla na ramení nádherné tetování. Má rebelská duše, která se vždy pohybovala pokud možno v předem bezpečně vymezených mantinelech, to aby náhodou nedostala po hubě, zatoužila po tom samém. Navštívil jsem tedy salon, vyplázl tisícovku a zalezl do kutlochu velikosti vězeňské cely. Bez okénka. Na levé rameno jsem si nechal vytetovat čínské znamení kohouta, neboť to údajně jsem a tento výtvor jsem začal hrdě ukazovat světu. Kvalita ovšem silně pokulhávala za cenou výtvoru a já už s radostí tušil, že tohle se jednou bude muset předělat. Kupodivu mi tetování vůbec nevadilo. Byť se jedná také o jehly. V některých okamžicích mi to připadalo stejné, jako když si zapnete vibraci na mobilu a přiložíte ke kůži. Taková pohodová masáž. Jak jsem tušil, tak se také o pár let později stalo a já se objednal, tentokrát u úplně jiného borce na předělání. S výsledkem jsem naprosto spokojen a má duše, která nemá pokoje, ihned zatoužila po dalším výtvoru. A tak mám dnes na svém těle obrázky dva a s opravdu dětskou radostí se těším na další. Jen co peněženka dovolí, hned to tam bude. Nic na tom nezměnilo ani varování, že borec, kterého jsem si jako posledního pustil na kůži, používá barvy, které z těla sundáte už leda skalpelem.
Tak uvidíme.
