Vím, že něco vymyslet, vyrobit, zhmotnit a nebo dosáhnout úctyhodného sportovního výsledku, není vůbec lehké. Člověk se musí popasovat, neřkuli přímo porvat s takovým množstvím mnohdy dost protivných věcí.
Vím, že něco vymyslet, vyrobit, zhmotnit a nebo dosáhnout úctyhodného sportovního výsledku, není vůbec lehké. Člověk se musí popasovat, neřkuli přímo porvat s takovým množstvím mnohdy dost protivných věcí, že je kolikrát zázrak, když se výsledek vůbec dostaví. Věcí, které jsou proti člověku jako skutečný protivník, který dotyčného ani trochu nešetří, ba co víc, dělá mu dobře, když vyhraje zápas a zlomí vůli toho, kdo usiluje o větší blaho civilizace.
Že u toho má člověk dost často chuť řvát jako pavián, kterému zrovna někdo šlápl na kuří oko, je bez pochyby. Bolí z toho mnohdy nejen ruce, nohy, záda a žaludek, který na to není občas dost silný, ale také z toho má jedinec dost často nějaký dojem, neboli pocit. Pozitivní, nebo negativní. To podle toho, jak moc si v dané situaci lebedí, jak mu vyhovuje, anebo leze na nervy a posléze i na mozek.
Bývaly doby, kdy se o tom veřejně moc nemluvilo. Ten, kdo to všechno zvládal, měl pokoj, protože to neřešil a ten, kdo tak silný nebyl, výsledků nedosahoval anebo jen chabě, z toho měl buď špatné spaní, nebo žaludeční neurózu, nebo závislost. Každopádně bylo ostudou o tom všem veřejně mluvit.
Čím déle žiji v době současné, tím více mi ta minulá chybí. Jsem tím sám překvapen, ale právě stud mi je v tomto případě víc než sympatický. Býval tou nejúčinnější brzdou všech citových výlev, které mnohdy nejen, že nemají racionální základ, ale ani nikoho nezajímají.
Mám však smůlu, protože žiju v době, kde média a sociální sítě rostou takovým tempem, že vedle nich houby po dešti blednou závistí. Žiju v době, kdy si lidé přestávají povídat o tom, že jim nevzešla mrkev, protože jim sazenice ohryzal rejsek, auto se nerozjelo, protože blbec majitel vybil baterku rozsvícenými světli a vrcholový sportovec dosáhl přelomového výsledku díky inovativnímu řešení podrážky sportovní obuvi.
Mám smůlu, protože žiju v době, kdy si lidé povídají o tom, že se ráno probudily nějací nevyhajaní, muži jsou rozladění z toho, že ještě nevyzkoušeli nejnovější typ make-upu a vrcholoví sportovci mají takový pocit, že výkon, který podali prostě nějak nebyl to pravé ořechové.
Jak už jsem psal, vím, že to není vždycky lehké. Sám jsem si to několikrát vyzkoušel. Třeba loni. To mně kamarád vzal na kolo. Na lehkou vyjížďku. Sám si neuměl představit, že by bývalá signálka mohla být tolik kopcovitá.
V dobách, kdy jsem šlapal do pedálů každou volnou chvilku, jsem ani nepomyslel na to, že bych nějaký kopec musel vytlačit. Naopak, kopce jsem miloval, protože to je výborná očišťovací kůra. Když víte, že máte v hlavě zmatek, vemte kolo, vyražte do kopců a řešte jen ty problémy, které v hlavě na vrcholu zůstanou.
Bývalá signálka, dlouhá doba od poslední vyjížďky a to co leželo v hlavě mně, mne však překvapily právě na začátku jednoho takového kopce a já musel potupně slézt z kola. Musel jsem začít tlačit, protože jinak bych se na vrchol nevyškrábal, jinak bych začal strašně řvát, abych si ulevil z toho, co mi leželo v té hlavě a kamarádovi bych možná způsobil šok. Že vás zajímá, cože mi to v té hlavě leželo ?
Tak já vám to tedy povím.
Nebyl to žádný pocit, nebo neurčitý dojem. Byla to velmi konkrétní myšlenka na moji ženu.
Den před odjezdem jsme se prostě trochu chytli a mě to potom tak šrotovalo, že jsem neměl dost psychických sil na zdolání těchto myšlenek a ještě toho kopce.
Tak a je to venku.
A právě takovouhle pravdu bych chtěl slyšet třeba od našich úžasných fotbalistů, kteří už léta hrají před prázdnými stadiony. Proč nám místo toho, že nás seznamují s pocity z prohraného utkání, neřeknou třeba to, že na to prostě pečou, protože za ty prachy, které berou, už se nikam honit nemusí. Určitě by mně více zajímalo, kdyby se sportovní komentátor neptal na to, jaký má tenista pocit z vyčerpávajícího utkání, ale kdyby se třeba zeptal na to, jestli se na pozitivním výsledku projevil nový model tenistovy rakety.
Už si ani nezkouším pustit některá moderní rádia, protože texty mladých umělců, nejsou o ničem jiném, než o nějakých pocitech. Docela by mne zajímalo, jestli tihle kluci a holky mají ze své komerční tvorby ještě tu čistou a nezkaženou radost, která je hnala v dobách, kdy je znali jenom stěny zastrčené garáže, kde na zkouškách trávili dny i noci.
Ale nebojte, nic není ztraceno. Stačí se jen trochu pochlapit. Stačí vypnout všechny facebooky a instagramy. Stačí nemyslet tolik na prospěch a peníze. Ještě se dá mnohé zachránit. Stačí jenom zapojit zdravý rozum a říct si, že se nenecháme tolik válcovat moderní dobou a vším co s sebou nese.
Sami uvidíte, jak pozitivní výsledek se na vás brzy projeví.
