Taky jste jako malý, nemuseli společné domácí práce? Když řeknu, že jsem je moc v lásce neměl, jsem ještě docela mírný. Ale jako téma na blog mi tento nápad přišel dost slušný. Proto jsem toto téma zkusil zpracovat a tady to je .
V názvu příspěvku jsem spojil z kontextu vytržené části úsloví, které znám od svých rodičů, a která vznikla za mého mládí. Tu část o lehké práci, jak zní překlad Leicht Arbeit vymyslel můj táta a tu část za odměnu moje maminka. Rád jsem neměl ani jedno. Protože za oběma se skrývala dřina, pot a puchýře. A já byl tenkrát takový malý, líný, neangažovaný syn, který vůbec netoužil po nějaké práci, natož puchýřích. Ať si to dospělí nechají, když si to vymysleli. Vždyť u rybníka a nebo tajně, s cigárkem ve stohu, to když venku lilo, bylo přeci mnohem a mnohem lépe.
Jenže moji rodiče, oba stejně cílevědomí a pracovití, se zřejmě hledali, až si navzájem vyšli v křížovce. Libovali si ve svém spojení duší, společném úsilí a pro mne to znamenalo jediné. Nebylo úniku.
Začnu tátou a jeho částí věty. Kdyby ta hláška, kterou táta používal, byla kompletní, zněla by takto.
„Johann, co teď děláš? Asi nic viď. Tak pojď, něco bych pro tebe měl, bude to taková leicht Arbeit.“
Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil tátu prokouknout. Většinou se právě za označením lehká práce schovávalo šťípání dříví, kopání krumpáčem, házení lopatou čehosi kamsi, u nás se vždycky něco našlo a nebo jakákoliv práce, která byla všechno možné, jenom ne leicht.
To aby se žíly nekrátily, jak se říká. Že jsem z toho byl otrávený, unavený a polámaný na sto procentech těla nikomu nevadilo.
No jen si zkuste představit, jak vypadá nevinná dětská ručička, když jí začne zušlechťovat násada od lopaty, sekery, krumpáče a nebo jiného přípravku na pořádnou makačku. Už jen to označení „přípravek“. Pod tímto jemnějším názvem si představím jakékoli fajnové nářadíčko, ale rozhodně ne věc, která je sama od sebe těžká alespoň pět kilo a práce, která se s ní má udělat, je ještě těžší. Po celodenní lopotě, kdy jsem byl strhaný jako Železník po pardubické a puchýře jasně ukazovali na výhru násady proti dětské kůži, my náladu nezlepšila ani tátova dobře míněná rada.
„Plivni si do dlaní a pak to půjde lepší.“
Začali jsme tomu říkat Nivea.
„Dej si niveu a jeď.“
Když jsme pracovali s tím dřevem, vyslechl jsem si asi dvakrát, že dřevo člověka zahřeje třikrát. Po prvé, když ho zpracováváte v lese. Podruhé, když s ním pracujete doma na dvoře a potřetí, když s ním topíte.
Tím se dostávám k té části příspěvku, na kterou jsem se sám moc těšil. To, aby jste si nemysleli, že chci tento příspěvek ladit negativně a jenom si stěžovat.
Když na mne přišla puberta a já jsem začal zjišťovat, jak je to s holkama, zjistil jsem taky, že to dřevo nehřeje jen třikrát, ale dokonce čtyřikrát.
„Chyba lávky, tatínku, chyba lávky, tohle jsi nepředpokládal. “
Léta práce okolo rodinného domu se začala projevovat na mé muskulatuře a když jsem si občas skromně povšiml obdivných pohledů opačného pohlaví, uvědomil jsem si, že mi to dělá dobře. Po každém takovém pohledu a nebo třeba otázce, jestli chodím někam cvičit, jsem sám hycoval jako to dřevo právě přiložené do kotle. Pak už jsem se na společnou práci začal dívat z jiného úhlu a občas jsem se na ni i těšil. Protože ty krátké vteřinky slávy, které po ní následovali, jsem si moc užíval. Kdyby jen ty dívky tušily, co mám při té práci na sobě.
Většinou to co každý jiný člověk. Odrbané rifle, staré, ušmudlané tričko a zádveřáky, neboli boty, které už dávno pozbyli původního významu, ale bylo nám líto je vyhodit. Tak jsme na nich uřízli patu a potom jsme je používali jako pantofle. V takovém ohozu bych těm dívkám už asi moc přitažlivý nepřipadal.
A teď o tom, jak to bylo s tou odměnou. Moje maminka prý jednou vyjádřila nahlas přání o malém útulném rodinném domku. Jenže náš táta je náš táta a tak jí postavil malou, útulnou, dvougenerační skorobytovku. V té je pořád co uklízet a tak, když jsme zrovna nepracovali na dvoře, já a moji sourozenci jsme pomáhali s úklidem téhle skorobytovky. Od té doby mám relativně vypěstovaný smysl pro pořádek. To ta maminky cílevědomost. Dokonce jsem na intru soutěžil s kamarádem, kdo bude mít lépe uklizený pokoj. Za prvenství jsme dostávali volnou vycházku a nebo čokoládu. I já jsem párkrát vyhrál, ale byli to tvrdé boje, protože můj kamarád je na pořádek ještě větší pako než já.
Sloužilo by tedy ke cti mé mamince, že mne tak pěkně vycepovala. Představte si ale, jak by vám asi bylo, kdyby jste si chtěli jít s kamarády kamkoliv, kam nedohlédne oko rodiče užít cokoli, co to oko nemá vidět a maminka by vás zabrzdila větou, že jí ještě můžete za odměnu, že jste byli tak hodní, pomoci vyluxovat obývák.
Vopruz na entou.
Když jsem po létech mamince pověděl, jak moc mi ta věta lezla krkem, maminka mne láskyplně objala a vysvětlila mi, v čem ta odměna podle ní spočívala. Je pravdou, že svou maminku mám moc rád a ona si prostě myslela, že když mi dá důvod jí jakkoliv pomoci, budu z toho samou blažeností celý bez sebe. Jednou mi taky dala takovou odměnu. Poprosila mně, jestli bych nemohl posekat zahradu. Když jsem dilo dokonal, zeptala se mně, jestli jsem si všiml těch pěkných macešek. Neboj mamko. To se ví, že jsem je viděl. Dokonce jsem se s nimy pěkně pokochal, než jsem je ufikl.
Své rodiče jsem měl, mám a budu mít celý život jako největší celoživotní vzor, ale jsem moc rád, že už nejsou tolik rodiče a že jsme se dnes posunuli někam, kde si s humorem můžeme zavzpomínat právě na takovéhle chvíle a že nám je u toho společně většinou moc fajn.
A ze všeho nejlepší je, když je to u nějaké té leicht Arbeit. To potom totiž bývá doopravdy za odměnu.
