Ne, ne. Nemám v rámci novoročních předsevzetí chuť popouzet kohokoliv ke zvýšené sexuální aktivitě. Mám obrovskou touhu říct na sebe trochu pravdy. Ať mají sousedky zase chvilku o čem drbat.
Jak už to tak u osudových záležitostí bývá, i tahle začala naprosto jinak, než by si člověk přál a vlastně i představoval.
Jeden z mých kamarádů se na internátě v Plzni uklidňoval ležením na posteli a poslechem velmi, velmi tvrdé rockové hudby. Tenkrát mi bylo naprosto ukradené, co je to za kravál, který se do místnosti tak troufale dostával z reproduktorů jeho rádia, zajímalo mne pouze jediné. Aby to vypnul.
Jenže on nechtěl, říkal, že právě tohle je pro něj jako meditace. Hluboce dýchat, být téměř před usnutím a vnímat pouze svůj dech a tu hudbu.
Inu, co se dalo dělat. Chtěl jsem s ním být a tak jsem tam seděl na posteli jako hotentot a snažil se ten kravál nevnímat. Na mou otázku, cože to vlastně posloucháme mi odpověděl, že Metallicu, album Ride the lightning. Po několika návštěvách jsem si však k mému upřímnému překvapení uvědomil, že mi ta odpornost zůstává v hlavě a co víc, že mne snad i začíná zajímat. Tedy, alespoň ty pomalejší pasáže, při kterých nemáte pocit, že stojíte mezi dvěma stíhačkami při zapnuté foršáži.
Pravý den D však přišel až o pár let později. To už jsem měl rockovou hudbu dávno pod kůží, s ní jsem vstával i usínal a poslechem rockových skupin jsem trávil snad veškerý volný čas. Můj druhý dobrý přítel navrhl, jestli bysme spolu nešli na big beat.
Jasně, proč ne. Vzal mne na místní kapelu a já nelitoval.
Po příchodu na místo činu jsme chvíli jenom tak stáli před pódiem a popíjeli pivo, až uteklo pár hodin a my byli docela opilí. A právě v tomto dosti nekoordinovaném stavu, pod vlivem vřískavého hudebního tělesa jsem zpozoroval, že s mým kamarádem něco není v pořádku. Kroutil se jako had, pořád si klekal a potom zase vstával, otevíral pusu jako by chtěl něco povědět, nebo vykřičet a hlavně naprosto nesmyslně hýbal rukama, aniž by v nich něco držel.
Koukal jsem na něj s hubou do kořán a chvíli jsem přemýšlel, jestli mám volat pouze jeho rodiče, abych je poinformoval o podivném stavu jejich pokladu a nebo rovnou psychiatra.
"Nečum a hobluuuuujjjjjj ty vole," zařval na mne tenkrát v naprosté euforii. Větší míry uspokojení dosahoval snad jenom, když se mu podařilo kohokoliv nachytat hloupým vtipem, kterých měl vždy plnou hlavu. Co a nebo koho mám hoblovat, to mi ale neprozradil. Ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, žádné dřevo jsem okolo sebe neviděl a ani žádná z dam ještě nebyla v takovém stavu, abych na ní mohl zkoušet jakoukoliv ze svých řemeslných technik svádění. Náhle jsem se ale dovtípil. Kamarád udělal rukou stejný chvat, jakým zrovna kytarista sevřel svůj nástroj. Jo tak o tohle tu tedy jde.
A tak jsem já, velmi plachý a ostýchavý člověk, dost ztěžka a kostrbatě začal napodobovat ty jeho krkolomné pohyby. Z počátku mi to moc nešlo. Kapelu jsem slyšel poprvé, texty jsem neznal a celkově jsem se přitom cítil trochu jako idiot. No, jak říkám, moc se mi do toho nechtělo a můj názor změnilo až množství vypitého piva.
Když mne pak druhý den viděla moje maminka, nevěřila svým očím a uším. Její syn před ní stál, nemaje hlasu a s kalhotami zelenějšími než brčál. Na kolenou samozřejmě.
Nemožné se stalo realitou. Nejen, že jsem si zamiloval rockovou muziku, ale hoblování předvádím na každém koncertu, který navštívím. Nic na tom nezmění zvyšující se věk a fakt, že si mé okolí občas možná mírně klepe na hlavu. Protože si po big beatu většinou nic nepamatuju, je mi názor jiných naprosto ukradený.
Někde v koutku duše si přeju, aby se tato disciplína dostala jednoho krásného dne i na olympiádu. Tak, jako na to aspiroval svého času třeba tanec u tyče, byť to byl pohyb dlouhá léta považovaný za ostudu a vulgaritu. Potom by si ze mně i jiných mých souputníků už nikdo neutahoval a až bysme spolu kráčeli pod vlajkou, celá země by nám tleskala ve stoje.
Sním o tomto dni a pilně na něj trénuji. Proto je možné, zahlédnout mne třeba, jak hrabu zahradu s mp3 přehrávačem v uších a pletu si násadu hrábí s hmatníkem. Nebo když vytírám naše hnízdečko lásky, slouží mi mop k tomu samému účelu. Žena potom vždycky podotýká, že mi to trvá dvakrát déle než jí a výsledek je na nic, jelikož v záchvatu hudebního šílenství vynechávám kusy podlahy, zatímco jinde se na zemi lesknou fleky od špatně vyždímaného mopu. Trénink dělá mistra mamko, podotýkám vždycky s úsměvem na rtech a tuto mou malinkou, skoro neznatelnou skvrnu na jinak celkem slušném charakteru už asi nikdy nic nevymaže.
