Velikonoční odpoledne strávené pozorováním asociálů a přemýšlením nad nimi i námi

Za oknem se odvíjí příběh, zuří aprílová sněhová vánice, za chvílí sluníčko, a to se střídá celé Velikonoční pondělí. Do chumelenice se ozývá hrozný řev. Štíhlý mladík třesoucí se po celém těle vyzývá kohosi v blízké vyhlášené hospodě k příchodu, a zřejmě vyřízení si účtů.

Jeho obrýlený a usměvavý kamarád k němu přistoupí a jeho záměr mu rozmlouvá, obejme ho, hladí a utěšuje, opět naléhá, aby už skončil. Ale to on ne, řve a řve. Pozorovatel už toho má dost, zavolá policii, ale proč vlastně, ať ji zavolají ti, kterých se incident týká.

Lidé tráví již třetí den doma, většina bez smysluplné činnosti. Každodenní přítomnost alkoholu jen přiživuje různé osobnostní problémy a psychologické poruchy.

Mladík začíná sbírat ze země kamení, v ulici se rekonstruují inženýrské sítě a šutrů je tady velké množství, jen se sehnout a hodit. Z hospody vychází dva mladíci, rozpačitě se rozhlíží, mladík zesílí volání. Vyběhne zřejmě ten pravý a o čemsi diskutují, mladík se rozohní a rozpřáhne. Ten pravý se rozběhne, první kámen jej zasáhne do boku, zrychlí, přesto jej druhý a třetí kámen zasáhne do ruky. Kolem prochází ženy s kufrem, zpětný hod je zasáhne, ony se rozhořčeně obrací na útočníka, ale pak pokračují v cestě. Proč nikdo nezasáhne, nezavolá policii, aby už to nechutné divadlo konečně ustalo.

Oba mladíci se vracejí k hospodě, ten pravý vběhne dovnitř. Řev pokračuje: Já tě zabiju..., já ho zabiju....

Mladík začíná házet kamení do dveří pajzlu, podaří se mu rozbít skleněnou výplň. Opět vychází několik mladíků, téměř osmdesátiletá matka majitele hospody jim pod nohama zametá střepy. Nikdo nezasáhne, nepomůže, nevolá policii. Ani dva bratři majitele, kteří bydlí v protějším domě. Jen tiše pozorují dění za záclonou, vlastně ne za záclonou, oni žádnou nemají.

Ten pravý opět vyběhne, oba se honí po ulici, sbírají kamení a hází je po sobě, sem tam zasáhnou cíl, ale co když zasáhnou něčí okno? Už tam na ulici řvou dva.

Pozorovatel si říká: Dobře jim tak, hospodským, jen ať si užijí, to mají za vše, co tady na ulici často vyvádí. Jenže, co když zasáhnou jeho okna? V tom vezme do ruky mobil a  volá na policii. Jsou tu okamžitě, a je klid. Proč volá vždycky jen on, když se místní sebranka v hospodě předvádí, celý den tam vyřvává hudba, či se valí oblaka dýmu z nepovoleného grilování. Asociálové dávají sousedům najevo, že jsou tam, a dávají o sobě rázně vědět. Na ně nemají ani místní Cikáni, kdepak. A takovýchto jedinců valem přibývá.

Kdo jsou to asociálové? Antisociální poruchu osobnosti lze diagnostikovat ve chvíli, kdy se u jedince projevuje větší množství typických antisociálních rysů: dlouhodobá lhostejnost k právům druhých a jejich pravidelné porušování. S tím souvisí neschopnost dodržovat sociální normy a časté překračování hranic zákona. Psychopaté jsou také označováni za mistry lsti, aby získali to, po čem touží.

Lidé s antisociální poruchou osobnosti jsou také impulzivní, tedy téměř neschopni plánovat dopředu, bývají agresivní a popudliví, často zaplétají do rvaček a hádek. Psychopaté jsou konzistentně nezodpovědní, nedokáží si udržet stabilní práci a neberou ohled na zdraví druhých, ale ani své. Častým rysem je skoro nepřítomnost svědomí, soucitu, jelikož psychopati neprojevují zájem o to, zda někomu fyzicky či psychicky ublížili.

Dá se s tím pracovat? Většina psychopatů je totiž v psychoterapeutické péči proti své vůli, například v rámci trestu odnětí svobody.  Mají tudíž sníženou motivaci ke spolupráci. V psychoterapii je nutná upřímnost a přijetí pravdy o sobě, což je u nich téměř nemožné. Navíc mají velice vyvinutý smysl pro rozpoznání morálního znechucení, které nad nimi může psychoterapeut vnitřně pociťovat.

Nedávno prohlásila jedna hodná sousedka hospody: Jak je možné jim pomoci? A tím zároveň pomoci všem, kteří v okolí pajzlu bydlí. Ví to vůbec někdo?