Umíme vůbec někomu pomoci, aneb příběh Marušky

Maruško, dělat chyby je normální, a také zlobit. Já taky dělám chyby a zlobím, a už jsem stará, uklidňuje paní učitelka Marušku, která si vyčítá, že cosi provedla, a proto má zákaz vycházek.

Maruška je osmnáctiletá dívka, která žije v luxusním pasťáku. Jako jediná navštěvuje střední školu, ale nějak to drhne.

Maruška žila se svými staršími sourozenci a postiženou maminkou pěkný život až do té doby, než se její táta opil a začal ji obtěžovat. Maruška utekla a byla umístěna do dětského domova. Jenže Maruška milovala a miluje svou rodinu, a proto s ní chtěla být. Možná ji napadlo, že ona nic neprovedla, a proto si nezaslouží být potrestaná tím, že nemůže žít normální život, který kdysi žila.

Asi na protest či v touze po svobodě jednou z dětského domova utekla, a už se začaly dít věci. Utíkat z dětského domova se přece nesmí, a tak byla umístěna do pasťáku. Pro toho, kdo ještě nikdy nebyl zavřený v pasťáku, je to vlastně vězení pro nezletilé. V tomto luxusním a moderním pasťáku za peníze Evropské unie má každá schovanka samostatný pokoj se společnou kuchyňkou a na pokoji vlastní televizi, tak co si stěžují

Maruška dokončila v pasťáku základní školu, v sedmnácti letech. Poté ji dali na školu střední. Maruška, která byla do té doby izolovaná jen mezi svými, měla ve škole problém ne s učením, ale s tím, že ji spolužáci pro její hezký vzhled a další atributy chtěli za přítelkyni. Dávali jí to najevo například tím, že jí během výuky kopali do židle, tahali ji za vlasy a prováděli další puberťácké kousky.

Maruška byla zřejmě už jen z tolika nových spolužáků trochu nervózní, a navíc nebyla zvyklá na tak intenzivní pozornost okolí. Měla problém a stěžovala si. Byla samozřejmě problémová, po několika letech života v pasťáku se nebylo čemu divit. Navíc se nějakým záhadným způsobem dostala na střední školu až v 17ti letech.

Paní učitelka s Maruškou hovořila o jejích problémech a chtěla, aby si o nich promluvila s pasťáckou psycholožkou, jenže té končila pracovní doba ve dvě, a Maruška přicházela ze školy později, takže už ji nezastihla.

Maruška jako jediná z pasťáku navštěvovala nějakou školu mimo ústav. Doposud ani jedna schovanka střední školu nedokončila. Co tam dělají celý den chovanky, které již ukončily základní školu, se moc neví. Není se pak čemu divit, že jakmile je v 18ti letech vypustí do života, všechny jsou okamžité těhotné a většinou skončí na ulici. Někde je asi něco nevyřešeného v systému. 

Maruška, pokud neměla zákaz, jezdila každý druhý víkend domů. Otec se podle ní polepšil, už nepil a snažil se ji podporovat finančně. Marušce už bylo 18, a tak se rozhodovalo, jestli jí kvůli dokončení školy, ještě umožní v pasťáku zůstat, nebo se vrátí domů. Nakonec zůstala v pasťáku, ale měla více vycházek a domů jezdila každý víkend.

Paní učitelka byla překvapená, že přestože Maruška pobývá v jejich městě již několik let, vůbec je nezná. Maruška se jí také svěřila. že to tady nemá ráda, asi špatné zážitky.

Paní učitelka jí nabídla, že do skončení školy může bydlet u ní, ale to nevyšlo. Na škole se mezi kolegy začalo říkat, že je paní učitelka asi lesba. Paní učitelka se některým, kteří měli s Maruškou problém, snažila vysvětlit, jaký je její osud. Většinou se dočkala odpovědi: Kdoví, jak to bylo, nesmíš těm děckám všechno věřit.

Paní učitelka časem už nebyla třídní Marušky, ani ji neučila, ale snažila se s ní mluvit, podporovat ji. Maruška za ní občas zašla na kávičku a něco dobrého do kabinetu. Později se Maruška skamarádila s dívkou, která byla v pěstounské péči. Byly jako dvojčata, podobný osud je spojil.

Maruška školu nedokončila. Paní učitelce se ztratila z dohledu, protože se vrátila k rodině. Snad se má dobře.

Paní učitelka má v Německu synovce, který se oženil s dívkou, která by u nás skončila určitě v dětském domově či v pasťáku. Její rodina byla také problémová, jenže v Německu mají asi lepší systém řešení takovýchto problémů, a zřejmě takový systém vyjde levněji a vychová lidi použitelné v normálním životě.

Do rodiny synovcovy manželky neustále docházel někdo, kdo jim pomáhal řešit problémy a komunikoval s nimi. Snad i u nás se brzy lidé, a zejména děti, s problémy dočkají náležité a účinné pozornosti a pomoci.