Theodor Kohn, sedmý olomoucký arcibiskup.

Budoucí arcibiskup Theodor Kohn se narodil roku 1845 v Březnici mezi Uherským Hradištěm a Zlínem. Podle jména měl židovské předky. Narodil se ještě v době "familiantského zákona", který platil až do roku 1849, a podle kterého se mohl oženit jen nejstarší syn v židovské rodině. Pokud tak chtěli učinit i mladší synové, tedy jen mimo monarchii.

Sedmý olomoucký arcibiskup Theodor Kohn na obraze v chrámu sv. Václava v Olomouci. Dr. Karel Černý

Z toho důvodu se zřejmě Kohnovi prarodiče nechali v roce 1826 pokřtít, a krátce poté uzavřeli křesťanský sňatek. Jejich syn Josef, Theodorův otec, byl po narození v roce 1824 obřezán a spolu s rodiči o dva roky později pokřtěn.

Theodorovi rodiče byli chudí, otec obhospodařoval několik měřic polností, matka se starala o domácnost.

Theodor byl velmi nadaný. Ve 12ti letech jej přijali na německou školu. Přestože v té době ještě neuměl německy, stal se zakrátko premiantem. Později na piaristickém gymnáziu si přivydělával kondicemi a obdržel též Škurkovo stipendium.

Rodiče jej po maturitě přemlouvali, aby se stal knězem. Do olomouckého semináře nastoupil s odhodláním, že to zkusí. Musel tak odmítnout 200 zlatých bohatého souseda, mlynáře, na studium ve Vídni.

Po promoci doktorem teologie jej čekala strmá kariéra. Když v roce 1892 zemřel olomoucký arcibiskup kardinál Fürstenberg, byl jeho nástupcem zvolen nešlechtic a rodilý Moravan Kohn. Místní tisk a obyvatelé jásali. Menší nadšení projevila Vídeň a tamní parlament. Rakouský premiér hrabě Taaffe okomentoval jeho volbu otázkou: "A dal už se pokřtít?". Vídeňská nunciatura po něm žádala křestní listy rodičů. Arcibiskup byl na své jméno hrdý, zdědil je po chudých sice, avšak počestných rodičích.

Na přelomu 19. a 20. století olomoucké arcibiskupství vlastnilo rozsáhlé statky, lesy, ale i sklárny, doly, železárny a další průmyslové podniky. Nový arcibiskup s příslovečnou pílí a houževnatostí věnoval pozornost správě arcidiecézního majetku. Osobně navštívil během krátké doby 514 farností. Aniž byl zmíněn jeho židovský původ, ozývaly se stále častěji a silněji kritické hlasy. Nejostřeji útočil kněz pod pseudonymem Rectus v olomouckém deníku Pozor. K autorství pamfletů se později přiznal zábřežský kaplan Josef Hofer.

Kohn se v roce 1904 dobrovolně svého postavení vzdal. Pobyt v olomoucké arcidiecézi mu byl zakázán a směl jen jednou ročně navštívit hrob rodičů. Byl mu ponechán titul a plat arcibiskupa a bylo mu dovoleno se usadit v Rakousku. Žil pak na zámku s velkostatkem v Ehrenhausenu. Zemřel v roce 1915.

V závěti odkázal všechny peníze (341 000 K) na zřízení české univerzity v Olomouci.

Dalším arcibiskupem židovského původu se stal Jean-Marie Aron Lustiger, o jehož životě byl tento týden na Festivalu židovských filmů v New Yorku uveden premiérově film "Židovský kardinál".

Lustiger se stal pařížským arcibiskupem v roce 1981 a jeho vzestup v církevní hierarchii vedl právě zvolený papež Jan Pavel II. V té době koloval zejména mezi pařížskými Židy následující vtip: "Víte jaký je rozdíl mezi pařížským arcibiskupem a hlavním rabínem? Arcibiskup hovoří jidiš."

Lustiger se narodil ve Francii židovským rodičům, kteří přišli z Polska. Na katolickou víru přestoupil během druhé světové války, kdy se ukrýval.

Při vysvěcení na arcibiskupa prohlásil: "Narodil jsem se jako Žid a tím také zůstanu, i když se to mnohým nelíbí. Podle mě by mělo z Izraele vycházet světlo pro všechny národy světa. V to věřím a křesťanství je pro mě cesta, kterou svoji víru naplním."

Lustigerova matka zahynula v koncentračním táboře Osvětim a otec se se synovou konverzí nikdy nevyrovnal. Film je o muži, který se snaží smířit Židy a křesťany. Zpočátku mu přezdívali "buldozer".

Lustiger navštívil koncentrační tábor Osvětim. Až tam pochopil otcovu zatrpklost vůči Polákům, z nichž většina není doposud ochotná vyrovnat se s vlastní minulostí. Později se arcibiskup ocitl jako vyjednavač v pozadí sporu řádových sester, které chtěly vedle tábora otevřít karmelitánský klášter. Výstavbou kláštera by došlo ke zničení významného pamětního místa na oběti Šoa. Řád poté vybudoval ve městě Osvětim Dům setkávání.