Tak jsme to nějak přežili

svěří se na zastávce autobusu, kam šel doprovodit svou skoro švagrovou, Petr. Skoro švagrová je v šoku. Takže ty úsměvy, povídání, smích, posezení v restauraci u pizzy a večer s oběma synovci u piva byla jen taková hra.

Vtípky a smích v kuchyni u starší sestry při hlídání skoro dcery mladšího synovce byly jen divadlo, aby to s nejmladší sestrou co nejrychleji a hladce uteklo, a život mohl jít po hlubokém výdechu dál.

Miriam už to samé slyšela od obou po návštěvě jejich jediné sestřenice z Prahy. "No, hráli jsme karty, byli v hospodě, tak jsme ten její pobyt u nás nějak přežili." Miriam si také vzpomíná na konec návštěvy jediné sestřenice s její starší dcerou u ní v Olšanech. Na závěr se jí děvčata zeptají: "Že jsme se snažily, abychom se nehádaly a přežily tu návštěvu v pohodě?" Miriam měla tehdy šok, vzpomněla si na podobné hodnocení návštěvy její starší sestrou a skoro švagrem a na prohlášení švagra na zastávce autobusu.

Starší sestra Miriam, stejně jako jejich matka, je manipulátorka jako mnoho dalších lidí, kteří každému řeknou to, co potřebují aby si ti o druhých mysleli, a aby oni se jevili nakonec jako ti nejlepší. Miriam to dobře zná od matky, které vždy věřila každé slovo, až jí později došlo, že její řeči o vaření, pečení, zavařování a ručních pracech a dalších jejích ctnostech jsou jen zbožným přáním. Doma často nebylo co jíst.

Starší sestra Miriam nejdříve do svých manipulací zatáhla svého prvního muže, milovaného švagra Miriam, který bohužel zemřel při dopravní nehodě. Zejména se to týkalo všech možných nemocí a neduhů, stejně jako dříve u jejich matky. Nedlouho poté si sestra našla o 15 let mladšího Petra a možná kvůli žárlivosti se snaží Miriam vylíčit v co nejhorším světle už předem. Miriam miluje své starší sourozence, jejich syny a také jejich vnoučata, jenže pobyt u nich se jí nějak nelíbí. Necítí se u nich dobře a stále častěji přemýšlí o tom, jestli jí stojí za to utrácet tolik peněz a námahy za cesty, ze kterých se pak vzpamatovává psychicky. Vždyť to není nadále možné, aby se nechala ponižovat a urážet přesto, že její sourozenci jsou její jediní blízcí příbuzní.

Vždyť právě proto absolvovala náročnou psychoterapii, aby zlepšila vztahy s rodinou a kamarády. Jenže pro rodinu je stále tou, kterou byla dříve, a hlavně, jejich chování k ní se nezlepšuje, spíše naopak. Pokud si Miriam dovolí něco namítnout k jejich chování, což se dříve skoro nestávalo, je obviněna z nevděčnosti. "Vždyť jsme tě včera vzali na pizzu a dnes do hospody na pivo." Jenže pro Miriam je už cesta velmi drahá a přivézt každému nějaký alespoň malý dárek je pro ni náročné. Oni přijedou vždy jednou za několik let a většinou nepřivezou nic.

Poté, co Miriam slavila kulatiny a její jediná rodina, která měla přijet společně autem, jí 2 dny předem oznámila, že nepřijedou kvůli pokaženému autu, Miriam se rozhodla, že s nimi přeruší kontakt. Nefunkční auto není žádná omluva, vždyť máme vlaky a autobusy, i když na vzdálenost 400 kilometrů, kterou zrovna tak zdolávala poměrně často Miriam. Miriam si uvědomila, že její rodina nestojí o to, být s ní. Její starší bratr u ní byl naposledy před 15 lety a na otázku kdy přijede jen do mobilu namyšleně pronesl: "Jo, já nemám čas, já musím pracovat." Ale pokud se naskytl problém, ihned Miriam volal.

"Ivane, pro mě jsi cizí člověk", zareagovala nakonec Miriam na jeho další skuhrání. "Voláš mi jen, když máš nějaké trable, zavolej těm, se kterými se stýkáš a dej mi pokoj." Vždyť poté, co někoho neustále ponižujeme a odmítáme, přece nemůžeme očekávat, že nám to dovolí neustále. Jak se říká, pohár trpělivosti a laskavosti jednou přeteče a mnohdy už nelze situaci vrátit zpět. Ti, kteří si dovolí se k někomu takto chovat, přestože on jim to částečně dovolil, nemohou očekávat vstřícnost a lásku, když ji sami neumí nebo nechtějí dát.