Squeezing Jana Šibíka.

Mačkal mačkal, až ze mě vymačkal tyhlety fotky. Poukaz na jeho workshop byl dárkem k mým narozeninám, a tak jsem vyrazila směr Praha. Desetihodinový workshop s Janem Šibíkem je opravdovým zážitkem.

Krásné Velikonoce!

Poté, co se všichni dychtiví zájemci sešli v útulné a klidné kavárně a zároveň galerii téměř v centru, mistr Šibík začal vyprávět. Jak máme fotit, jak se nebát přiblížit k lidem, že podle jeho profesora na FAMU je nejlepším přítelem fotografa koš, a že budeme fotit na Václaváku a Karlově mostě.

Naše nadšení vystřídal šok, když jsme spatřili davy turistů šinoucích se po Václaváku. Jak tady máme dodržet čistou kompozici s davem v popředí, pozadí, no prostě všude. Odhodlaně jsme vyrazili do terénu. Plánovaná dvacetiminutovka s Janem začala rychlým vniknutím na náměstí. První zastávka před billboardem u Bati, číháme za stánkem s klobáskami na vhodnou osobu, která nejlépe padne do přimhouřeného oka krásné dívky s lízátkem ve tvaru srdce.

Poté pádíme k rybičkám ožírajícím nožky jedné milé Asiatky s růžovými nehty. Naši pozornost, kterou jsme věnovali jejím nožkám v akváriu s masožravými rybičkami, si viditelně užívala. Dostalo se mi lekce zaostřování do výlohy a pozornosti plyšového žraloka, který lákal zákaznice.

Pan Šibík nebyl spokojen s naší pohotovostí k focení, nevypínat foťák, nesundávat z krku, nelelkovat, neustále mít zapojený mozek a přemýšlet nad záběrem. Pak odběhl k další dvojici.

Po příjemném obědě jsme vyrazili. Karlův most je jistě velmi oblíbenou destinací turistů z celého světa, ale co je moc je moc. Již z dálky bylo vidět lidské hemžení, které odpovídalo prodlouženému víkendu a nádhernému počasí. "Jak TAM budeme fotit?" probíhalo nám hlavou.

Po krátké instruktáži jsme opět vyrazili, kupodivu to šlo. Naše dvacetiminutovka začala u záplavy žlutých tulipánů, dokonce jsme byly pochváleny. Pak jsme potkali starší manžele s pejskem na kočárku a pan Šibík zavelel "Dolů" a vysvětlil nám, že jedině tak nevyfotíme lidi bez hlav. Posuďte sami výsledek.

Pak další samostatná část, kdy jsme se poměrně neúspěšně pokoušeli vyfotit obrovská bronzová mimina Davida Černého, ale člověk nemusí mít všechno, jak se říká.

Pan Šibík velmi oceňoval, že se nebojíme přiblížit k lidem. On se tedy rozhodně nebojí. Zpětně jsem si to uvědomila, když jsem si doma následně přehrála jeho 13. komnatu. V okamžiku, kdy nacpe objektiv do tváře po zuby ozbrojenému vojákovi, až zamrazí.

Po návratu do útulné kavárny každý vybral cca 15 fotek a pan Šibík hodnotil. Cestou na nádraží mi pak mladá dvojice svěřila, že jim pan Šibík trochu narušil představu, že jsou velkými FOTOGRAFY. Mi také