Soused už hnědne, brzy mu transplantujou játra

Ty chceš chlapa, který nechodí do hospody? Ha ha ha, tak na to zapomeň, vyhrkne překvapená kolegyně.

Soused zleva do hospody nechodí, ani jeho otec. Sousedi zprava tráví v hospodě každou volnou chvíli. Nejčastěji od otevírací do zavírací hodiny, hladina alkoholu nesmí klesnout. Jsou to praví asociálové. Pozor, nejsou to Romové, což překvapí každého, komu o nich paní vypráví.

Podle statistiky je u nás 690 tisíc alkoholiků, skoro každý desátý, a co ti další popíjející? Být abstinentem se nenosí. Takový odvážlivec se dočká jen pohrdání a udiveného zvednutí obočí. Je téměř vyřazen z kolektivu. Není součástí několikrát se opakující rundy tvrdého alkoholu mezi kolegy a kolegyněmi. Starší ženy si po sobě dají několik panáků tvrdého alkoholu, přestože každá pravidelně užívá alespoň jeden prášek, na štítnou žlázu, vysoký tlak či cholesterol. Tak už to dneska chodí, kdo nepije  s námi, pije proti nám a je odsouzen usrkávat drahou limonádu či vodu s bublinkami či bez.

Chtěla bych jim pomoct, ale jak? přemýšlí nahlas bývalá majitelka poloviny domu s asociály v půlce druhé. Přestože byla nucena svou část kvůli neřešitelným problémům právě se sousedy prodat, nad svými bývalými trapiteli přemýšlí a snaží se vymyslet, jak z asociálů a alkoholiků udělat normální lidi. Bez pomoci státu a institucí, které mají a měly by mít právě tohle na starosti to zřejmě nebude možné.

Problémových alkoholiků a asociálů přibývá. Pokud se odpovědní lidé nezačnou tímto obrovským problémem zabývat, stanou se jimi též jejich děti a strhne se lavina. Proč mají děti stávat do školy a učit se kvůli lepší práci, když vidí ráno své rodiče polehávat, popíjet kávičku či cosi ostřejšího bez toho, že by měli každodenní povinnost nastoupit včas do zaměstnání a odvést tam poměrně náročný výkon. Vždyť to sladké nicnedělání sic za málo peněz je tak lákavé, a tak dítě zůstane s rodiči v pelíšku.

Dostáváme příspěvek na bydlení 4700 korun, tak nevím, jak to bude dál, říká maminka s malým dítětem v kočárku na chodníku další paní bez kočárku. Hmmm, to není špatné, skoro 5 tisíc by se hodilo, říká si paní, ale má smůlu, poctivě pracuje, ať si nechá zajít chuť.

Statistiky vykazují zvyšující se zaměstnanost, ale jen formálně. Úřad práce plně zadotuje na půl až rok pracovní pozici. Dotyčný člověk po vyčerpání dotace již nemůže pracovat na další dotaci, jen v pracovním poměru. Zaměstnavatelé již většinou s takovou dotací počítají ve svém rozpočtu, a tudíž sebelepšího pracovníka bohužel odmítnou, a přijmou dalšího s čerstvou dotací. Nakonec se dočkáme toho, že všichni lidé ochotní pracovat, budou putovat od zaměstnavatele k zaměstnavateli, podle toho bude jejich pracovní výkon jistě vypadat.

Zaměstnavatelé tak nebudou nuceni vytvářet nová pracovní místa, která by přinášela potřebné daně do státního rozpočtu. Je pravdou, že nažhavení lidé si alespoň půl roku zamakají, aby nezapomněli co to znamená. Nezaměstnanost se takto může dostat až na nulu, vlk se nažral a koza zůstala celá. Příjmy státu nulové, jen výdaje.

Pracující, kteří se do tohoto soukolí dostali a chtějí dále pracovat, se odeberou načas na nemocenskou. V té době se prohloubí jejich izolace a stres, zvláště pokud žijí sami. Zvýší se nemocnost. Tomu se říká začarovaný kruh. Peníze ze státního rozpočtu odtečou. Je toto správné řešení? Nakonec zaměstnavatelé přijmou jen pracovníky s dotací, aby ušetřili, uklízečky i ředitele. Kdo bude platit daně?