Smutnou skutečností je, že Raoul Wallenberg se nevrátil jako oslavovaný hrdina. Člověk, který tisícům lidí podal pomocnou ruku při záchraně jejich životů se nedočkal pomoci ve chvíli, kdy sám byl ohrožen. Jeho příběh připomíná naší trpkou českou průpovídku o tom, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Raul Wallenberg v červnu 1944
Dne 7. dubna 1944 dva slovenští Židé Walter Rosenberg (Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi) a Alfred Wetzler uprchli z Osvětimi, aby podali světové veřejnosti Zprávu, ve které jako první podrobně informovali o počtu lidí, kteří byli do té chvíle v Majdanku a Osvětimi zavražděni, a o metodách, jejichž pomocí nacisté dokázali vraždit v tak nepředstavitelných rozměrech. V době vzniku Zprávy měli autoři dvě ambice: co nejrychleji ji dostat ke Spojencům, ale také do rukou představitelů statisíců maďarských Židů, kterým hrozilo bezprostřední vyhlazení.
Na začátku roku 1944 byly do tábora Brzezinka protaženy nové železniční koleje, které vedly přímo k plynovým komorám. V té době také probíhaly intenzivní technické přípravy na zvýšení kapacity plynových komor. Cíl: zavraždit a spálit 20 tisíc obětí denně. V táboře nebylo žádným tajemstvím, že tyto přípravy jsou určeny pro rychlé vyvraždění ještě většího počtu obětí.
Tento aspekt nového vývoje se stal očividným okamžitě po německé okupaci Maďarska 19. března 1944. Během několika dní přijel do Budapešti Adolf Eichmann a zahájil svůj plán na shromažďování, deportaci a vyvraždění asi 750 tisíc lidí, představujících nejhustší židovskou populaci v nacisty ovládané Evropě. Nová zařízení v Osvětimi-Brzezince stála připravena na jejich přijetí.
Přes 400 tisíc maďarských Židů - mužů, žen a dětí - bylo od 14. května do 8. července 1944 transportováno 148 vlaky do Osvětimi. Ještě jich zbývalo 230 tisíc.
Prezident Roosevelt se obrátil na americký Výbor pro válečné uprchlíky, aby situaci maďarských Židů pomohl řešit. 19. července 1944 přijel na švédské velvyslanectví do Budapešti jako tajemník Raoul Wallenberg. Do ledna 1945 vydal nejméně 20 tisíc švédských pasů a v chráněných domech poskytl útočiště třinácti tisícům ohrožených.
Na podzim 1944 odevzdali nacisté moc v Budapešti do rukou Šípových křížů a ve městě nastala krvavá jatka. Dunaj se zbarvil do červena.
Členové Šípových křížů se bavili, zabíjeli po trojicích. Židé se museli svléknou donaha, svázali je po trojicích a v Dunaji zastřelili prostředního.
Začátem prosince 1944 Eichmann pro nedostatek vagónů hnal Židy pěšky k rakouské hranici. Lidé museli jít ve dne v noci bez jídla a pití. Wallenberg mezi ně rozděloval Schutzpassy a vozil jim co bylo potřeba. Vyjednal také s německým velitelem Budapešti zachování ghetta, kde se tísnilo na 70 tisíc Židů.
V Debrecenu postupující Rudá armáda zřídila své sídlo. Wallenberg chtěl se Sověty dohodnout co bude s Židy po válce. Dne 17. ledna odjel se svým řidičem do Debrecenu a od té doby ho už nikdo nespatřil.
Většina diplomatů včetně švédských před postupujícími sovětskými vojsky uprchla. Ostatní byli Sověty zajati a po válce většinou vyměněni za dezertéry z Rudé armády. Takto Švýcarsko zachránilo své dva diplomaty působící za války v Budapešti. Švédsko propáslo příležitost.
Po naléhání Sovětský svaz vydal v padesátých letech prohlášení, že Wallenberg zemřel na selhání srdce 17. července 1947 ve vězení NKVD (později KGB) Lubljanka v Moskvě. V říjnu 1989 předaly sovětské úřady rodině diplomatovy osobní věci, pas, nějaké peníze a zápisníky.
Nedávno vyšla najevo skutečnost, že Raoulova matka a otčím nevydrželi napětí spojené s nejistým osudem jejich syna a v roce 1979 spáchali sebevraždu předávkováním léky.
Ještě v 80. letech navrátilci ze sovětských gulagů vypovídali, že se s osobou podobnou Wallenbergovi setkali.
V Bratislavě byl Raolu Wallenbergovi 11. listopadu 2004 odhalen památník na Zámocké ulici. Jeho autorem je sochař Klement Trizuljak.
