Projekty pro nezaměstnané jsou fajn, jenže berou lidem naději

Super projekty na zvýšení zaměstnanosti v kritických regionech zacílené zejména na absolventy a lidi nad 50 let. Účastníky jsou z 99% nezaměstnaní. Někteří se do projektu přihlásili, protože touží po změně. Jsou to aktivní, činorodí a kreativní lidé, kteří se rozhodli začít podnikat nebo najít zajímavější práci a usoudili, že s tím potřebují, alespoň v začátcích, pomoci.

Začínalo se psychotesty pro lepší poznání sama sebe a svých možností. Většina účastníků byla výsledky testů překvapena, samozřejmě příjemně. Z počátku byli všichni k projektu poněkud skeptičtí. Většina nezaměstnaných už prošla alespoň jednou rekvalifikací, která ovšem sama o sobě práci nikomu nezajistí.

Pokud je někdo delší dobu nezaměstnaný a ztrácí naději na alespoň jakžtakž dobrou práci, potěší jej každá pozitivní informace o něm. Postupně se všichni zvedali ode dna, začali o sebe více dbát, skamarádili se, zjistili, že v tom nejsou sami, měli možnost trávit čas s podobně "postiženými", kteří projevili porozumění, vždyť se nacházeli v podobné situaci.

Další přednášky se týkaly Zákoníku práce, toho, jak se chovat a co říkat na pohovoru, jak napsat zajímavý životopis a motivační dopis. Hrály se scénky jak žádat o práci rovnou, například jak se zeptat a získat práci prodavačky ve vyhlédnutém obchodě.

V projektu se sešli lidé z různých oborů, s různými zkušenostmi a osudy. Někteří doplatili na krach jejich firmy, někteří na neschopnost se včas překvalifikovat, změnit práci či dokonce se pustit do studia na střední či vysoké škole.

Po skončení obecné části projektu se účastníci mohli přihlásit do rekvalifikačního kurzu. Většina zvolila téma základy podnikání. Další hlavně pečovatelský kurz, ze kterého měli větší možnost uplatnění. Poté projekt nabízel ve spolupráci s Úřadem práce dotace pro zaměstnavatele ve výši minimálního platu.

Jak lidé v projektu získávali zkušenosti a také vysněnou práci, bohužel se objevily i negativní stránky či nedomyšlenost možná původně dobře mířených dotací.

Většina účastníků projektu začala podnikat, což jim částečně umožnily příspěvky na pronájem prostor či zaměstnání dotované pracovní síly.  Ti, kteří se nechali zaměstnat jako pečovatelé v domovech důchodců, Charitě a dalších zařízeních byli nadšeni přesto, že tato práce je velmi náročná psychicky, a hlavně fyzicky. Mnozí se vyjadřovali, že přijdou domů úplně "vyšťavení", ale s dobrým pocitem, že jsou užiteční a dostávají za to peníze, byli vděční i za minimální mzdu.

Po delší době, kdy se snažili v práci, jejich zaměstnavatelé je chválili a dávali je za příklad ostatním, se cosi pokazilo. Lidé se dozvěděli, že je tyto instituce, jejichž fungování je zřejmě postaveno na těchto dotacích, je nemohou dále zaměstnat, stálo by je to moc peněz. Navíc úřad práce nemůže prodloužit ani dotaci, ani nemůže přispívat lidem na mzdy.

Výsledkem bylo všeobecné zklamání. Lidé, kteří s nadšením začali pracovat v oboru, o který měli zájem, se po půl roce dostali do stejné situace, jako byli na začátku projektu. Byli nezaměstnaní a zklamaní.

Tento systém zřejmě není až tak motivační, jak si kdosi nahoře myslí. Je spíše demotivační. Možná by lidé, kteří se dokázali v projektu zmobilizovat a dělat i velmi náročnou práci - zvedání, umývání, krmení a bavení lidí s omezenou pohyblivostí, se měli ještě zmobilizovat ne k dřině, ale k hledání vhodné práce či podnikání. Většina má dobré rodinné zázemí, které je do začátků podobné činnosti potřeba. Možná by stálo zato se pustit do studia oblíbeného oboru. Jen je potřeba si více věřit a odvážit se vystoupit, jak říkají psychologové, ze své komfortní zóny. K tomu všem nezaměstnaným, kteří chtějí pracovat, držím palce.