Miriam a její náhradní máma

Miriam vlastně neměla matku, tu milující bytost, která je na straně svých dětí a snaží se jim plnit mnohá přání, i když si to dlouho neuvědomovala. Pochopila to až mnohem později, kdy už matka nebyla na tomto světě.

Miriam a její dva starší sourozenci vždy hledali a většinou nacházeli vstřícné lidi, kteří jim pomáhali na jejich složité cestě životem. Děti si intuitivně hledají někoho, kdo jim alespoň částečně dává to, co jim doma chybí.

Miriam měla milující pratetu, tetu svého otce, která jej, který neměl matku ani otce, spolu s jeho babičkou, vychovala. V době, kdy byl otec Miriam přijat do školy, kterou financovali majitelé Vítkovických železáren v Ostravě, tedy v roce 1936, se jeho teta René vdala do Maďarska za majitele pily. Bylo to jistě manželství domluvené, jak se to tehdy často dělo, aby se mezi sebou nebraly jen příslušníci místní židovské komunity.

Teta živila svého synovce a svou matku. Ostatních 6 z jejích sedmi sourozenců žilo v Sedmihradsku, Vídni, Budapešti, Berlíně. Po nástupu Hitlera k moci se jeden ze strýců vrátil z Berlína domů a založil rodinu. Když se jeho matka později dozvěděla, že konvertoval ke křesťanství, byla v šoku, ale on to udělal jen formálně, aby zachránil sebe a později svou rodinu.

V době, kdy už sourozenci René a jejich rodiny byli skoro všichni zavražděni, žila ještě teta poměrně v bezpečí v Maďarsku. Bohužel manželé neměli děti, a když v roce 1944 německá armáda sesadila admirála Horthyho a na jaře započaly deportace, během cca pěti měsíců bylo zavražděno téměř půl milionu maďarských Židů. Manžel tety René zahynul v Dachau, ona sama skončila v Osvětimi.

Na židovském hřbitově v Szentesi u památníků se jmény všech zavražděných místních Židů teta někdy vyprávěla Miriam, jak tam chodili naposledy zamávat deportovaným. S manželem se prý dohodli, že nastoupí každý do jiného vlaku, aby alespoň jeden z nich přežil a pokračoval v chodu jejich firmy.

V Budapešti žil nejstarší bratr René a babičky Miriam, ale o něm jen Miriam ví, že přežil. Jeho jediné dceři Judith se v roce 1947 narodil jediný syn Robert. Rodina přes Švýcarsko odešla do USA, kde nyní Robert žije se svou ženou Marshou v Los Angeles, kde si nedávno nechali postavit rodinný dům.

Jeho otec George Feyer (z maďarského fehér = bílý) byl slavným klavíristou a po smrti své první ženy Judith se v New Yorku, kde žil na Riverside Drive, znovu oženil a dožil se téměř 100 let, přestože přežil koncentrační tábor Dachau. Jeho jediný syn Robert vystudoval práva na Harvardu a mimo jiné pracoval pro Pentagon a je poradcem mnoha politiků včetně bývalého guvernéra Kalifornie Schwarzennegera, a jako mnoho amerických Židů podporoval finančně i v dobrovolnické kampani volbu Baracka Obamy prezidentem.

Miriam si vzpomíná, jak jednou, když trávila prázdniny u tety v Maďarsku, jí pozdě večer volal její nejstarší bratr z Vídně, kde byli na krátké dovolené, a teta byla pak velmi rozrušená. Není se co divit, když to byl jediný člověk, kromě otce Miriam, který z celé velké rodiny přežil holokaust.

Teta v Maďarsku velmi milovala svého skoro syna Vladimíra, otce Miriam. Po válce se viděli poprvé až v roce 1954, kdy se Miriam narodila, a teta přijela k nim domů do Ostravy. Dodnes má Miriam schované fotky, kde ji teta drží na rukou. Těch fotek nechali udělat spousty. Miriam byla jediné a opečovávané dítě v otcově linii.

V roce 1960 pak poprvé, to bylo Miriam 6 let a měla nastoupit do první třídy, jeli s otcem k tetě do Maďarska. Tehdy, jak si Miriam pamatuje, musel otec žádat o povolení a nebylo to jednoduché. Nakonec se asi jeden úředník slitoval, když prohlásil, že proč mu otec dříve neřekl o osudu jeho rodiny. O prázdninách se oba vydali do Szentese, kde byli vřele přivítáni. Druhý manžel tety René László Endrödi jim ještě přijel naproti, nastoupil na půli cesty do vlaku z Budapešti k nim.

Miriam se v Maďarsku moc líbilo, postupně se naučila řeč, později s ní k tetě jezdila i starší sestra, jenže Miriam vždy trochu na ostatní žárlila, měla jen otce a tetu s manželem, kteří ji milovali, jinak nikoho, a tak žárlila i na vzdálenou skoro stejně starou sestřenici ze Slovenska, když k tetě přijela s rodiči na návštěvu. Dodnes ji to mrzí, uvědomuje si, že s nimi mohla trávit čas plněji, ale celá atmosféra u nich doma byla velmi nepřátelská k celé otcově zbylé rodině, zvláště po jeho smrti. Matka neustále otce i tetu shazovala, samozřejmě, že žárlila, ale to tehdy Miriam ještě nechápala.

Teta i její muž po smrti otce začali být velmi nemocní, oba během krátké doby postihla mozková mrtvice a tetu infarkt. Miriam byla nešťastná dívka, která se snažila dostat co nejdříve z domu z vlivu matky. Ta jí později řekla, že si vždycky udělala co chtěla, jenže bez toho by skončila v blázinci nebo sebevraždou. S matkou se nedalo žít.

V pubertě a později chtěla Miriam samozřejmě trávit více času v létě se svými kamarády, a tak jezdila do Maďarska méně, jenže to bylo právě v době, kdy byli oba už nemocní a později strýc zemřel. V době, kdy byla Miriam na vysoké škole v Praze, jezdila častěji, ale to už byla teta sama. Koupila si lepenkovou jízdenku z Prahy do Budapešti za 70 korun a dále jízdenku z Budapešti do Szentese ve forintech. Teta jí bohužel nic neřekla o její babičce a vůbec o tom, jak to bylo s její rodinou, ze které se téměř s nikým osobně nepotkala.

Tetě bylo jasné, že jak začne o něčem mluvit, Miriam se bude ptát a ptát, možná bylo pro tetu moc bolestivé mluvit o těch, které milovala, a kteří zmizeli ze světa tak krutým způsobem. Miriam po její smrti našla fotografie a nevěděla, kdo je na nich, dozvěděla se to až po roce 1989, kdy se setkala z pár přeživšími z komunity, kde žila rodina jejího otce.

Teta byla nemocná, špatně chodila, kdyby měla Miriam už hotovou vysokou školu, určitě by si vzala tetu k sobě nebo by se k ní přestěhovala. Navíc teta, protože se už nemohli s manželem starat o dům, jej prodala, ale podle smlouvy dále tam žila. Nepohodla se s majitelkou a nakonec žila v domově důchodců v Szegedu, kde měla přátele svého zemřelého manžela. Miriam si dodnes vyčítá, že s tetou nemohla být, ta ji asi nechtěla zatěžovat, aby dokončila úspěšně vysokou školu. Krátce na to teta zemřela.

Miriam do dvaceti let zemřeli všichni její nejbližší, kteří ji milovali, a zůstala na všechno sama. Teta jí odkázala do začátků malou finanční částku, za kterou si zařídila nový byt v novém působišti, který dostala od prvního zaměstnavatele.