Komunismus a socialismus je založen na nenávisti k nepříteli

Někteří tvrdí, že kapitalismus dehumanizuje jednotlivce. Jiní věří, že jednotlivci mají v kapitalismu malé společenské nebo ekonomické možnosti a nemohou se pozvednout nad poměry, ve kterých vyrostli.

Pokud si myslíte, že kapitalismus je horší než socialismus v oblasti sociálních a ekonomických možností, a že v socialismu je s lidmi nakládáno humánněji, zkuste strávit nějaký čas v zemi založené na kolektivismu, jako je třeba Severní Korea, a pak nám dejte vědět.
Esej Lidé jsou v kapitalismu méně sobečtí se zabývá tím, proč individualismus a volná směna dělá lidi altruističtějšími a spolehlivými. Na druhé straně tato esej odkrývá, jak a proč kolektivismus dehumanizuje jednotlivce.
Kolektivistické společnosti jsou soudržné pomocí nenávisti
V knize Pravý věřící o masových hnutích od Erika Hoffera se píše: "Masová hnutí mohou povstat a čířit se bez víry v Boha, ale nikdy bez víry v ďábla. Síla masového hnutí je obvykle úměrná realističnosti a hmatatelnosti jeho ďábla. "
Hoffer zde vypráví příběh "o japonské delegaci, která přijela do Berlína v roce 1932, aby studovala národní socialistické hnutí." Britský novinář Frederick Voigt "se zeptal člena delegace, co si o hnutí myslí."
Demonstruje potřebu hmatatelného ďábla, muž odpověděl: "Je to úžasné. Kéž bychom mohli mít něco podobného v Japonsku, jenže to není možné, protože nemáme žádné Židy."
Bez strhující primitivní nenávisti, která nás pohání proti nim, nemůže existovat neochvějná podpora obyvatelstva, když masové hnutí nedodrží své sliby.
Když socialismu nevyhnutelně selže, vládnoucí elity musí přenést pozornost populace na obětního beránka. Někdo nebo nějaká skupina mimo politické vedení musí být obviňována.
Když se lidské bytosti nezabývají myšlenkami o rozdílnosti a nenávisti, přirozeně se s ostatními spojují s lidskostí v ostatních lidech. Jak profesor psychologie Nour Kteily poznamenává: "Máme tuto neuvěřitelnou schopnost spolupráce; to je to, co nás činí lidskými mnoha způsoby. A ještě máme tuto schopnost pro ostatní."
Nenávist začíná, když si ostatní dehumanizujeme. Zařadíme ty druhé do jediné homogenní skupiny.Tato druhá skupina se stává cílem nenávisti, když věříme, že "trpím kvůli nim."

Profesorka filozofie Michelle Maieseová poskytuje vhled do toho, vzniká odindividualizace, což vede k dehumanizaci a otevírá morální mezeru k ospravedlnění ubližování ostatním.
Odindividualizace také usnadňuje dehumanizaci.Jedná se o psychologický proces, při kterém je člověk vnímán jako člen kategorie nebo skupiny spíše, než jako jednotlivec. Protože lidé, kteří jsou odindividualizovaní, se zdají jako méně lidské bytosti, jsou považovány za méně chráněné společenskými normami proti agresi než ti, kteří jsou individualizováni. Pak se jeví snazší racionalizovat sporné nebo násilné  akce proti kritikům.

Jakmile jsou určité skupiny stigmatizovány jako zlo, morálně podřadné a nejsou považovány za lidi, pronásledování těchto skupin se stává psychologicky přijatelnější. Zdrženlivost v agresivitě a násilí mizí. Není divu, že dehumanizace zvyšuje pravděpodobnost násilí a může způsobit, že konflikt se vymkne kontrole. Jakmile už dojde k násilí, může se stát, že je pro lidi ještě přijatelnější udělat věci, které by dříve považovali za morálně nemyslitelné. 
Nacisté zobrazovali Židy jako krysy. Hutští představitelé ve Rwandě nazývali Tutsy šváby. Zbaveni své lidskosti Židé i Tutsiové se stali obětmi genocidy.
Stejně jako Japonci nemají Severokorejci žádné Židy, ale Severokorejci udělali ďábla z Američanů - a také mnohem více ze své vlastní populace.
Severokorejská uprchlice Hyeonseo Lee vyrůstala s tím, že její země je nejúžasnější na světě. Ve své knize Dívka se sedmi jmény Lee vysvětluje, jak se učila, že "jihokorejské děti byly oblečené v hadrech" a "žily na skládkách odpadků a trpěly sadistickou krutostí amerických vojáků, kteří je zneužívali, přejížděli je v džípech a nutili je jim leštit boty, "Její učitelka jim ukazovala obrázky, na kterých děti chodily v zimě bos."
Lidé v Severní Koreji trpí nepředstavitelnými deprivacemi a nechápou, jak se má dobře zbytek světa. Severokorejská země hrůzy je držena pohromadě brutální silou, nepolevující propagandou a neustále vštěpovanou nenávistí.
Stejně jako Hyeonseo Lee, Yeonmi Park je též uprchlice ze Severní Koreje. Ve své knize Chcete-li žít, říká, že severokorejští žáci učí aritmetiku počítáním mrtvých amerických bastardů.
Nárůst nenávisti vůči Američanům však nestačí na to, aby Kima udržela u moci v Severní Koreji. Jen minimum Severokorejců se někdy setká s Američanem.
Bohužel, největší nenávist vládnoucích elit v Severní Koreji je vyhrazena pro jejich vlastní lidi, pokud je jejich oddanost státu shledána jen o něco menší, než absolutní. Podle blogu NK Hidden Gulag, který je podporován Výborem pro lidská práva v Severní Koreji, tato třída občanů údajně má kontrarevoluční postoje nebo asociace, včetně toho, že jsou obviňováni z toho, co odborník na severokorejské gulagy David Hawk označuje za nesprávné myšlení, konání, nesprávné vědomosti, nesprávné asociace nebo špatné zázemí. 
Feudální systém
Severokorejští lidé žijí v přísném systému sociální klasifikace nazývaném seongbun, ze kterého nemají šanci se vymanit. Pokud jsou jednou zařazeni do tohoto systému, už nemají šanci na změnu. 
Každý z 23 milionů Severokorejců je zařazeno do jedné ze tří kategorií: loajální, váhavý nebo nepřátelský. Hyeonseo Lee popisuje systém seongbun:
Ve třech rozsáhlých kategoriích existuje padesát jedna stupňů postavení, od vládnoucí rodiny Kim na vrcholu, až po politické vězně bez naděje na propuštění na úplném dně.
Ironií je, že nový komunistický stát vytvořil společenskou hierarchii komplikovanější a rozvrstvenější, než v době feudálních císařů. Lidé v nepřátelské třídě, která tvoří asi 40 procent obyvatel, se naučili, že nemohou plnit své sny. Byli přiděleni na farmy, do dolů a k fyzické práci.
Podstatnou vlastností seongbu je učení yeon-jwa-je o kolektivním trestu za politické zločiny.Jak konstatuje yeon-jwa-je vyhlášený v roce 1970:  "Vysemeníme frakcionáře nebo naše nepřátele, ať už je to kdokoli, musí být zlikvidováni během tří generací."
Lee popisuje, jak se Bowibu, tajná policie Severní Koreje, spoléhá na sousedy, kteří donáší na své sousedy, na děti, které špehují ostatní děti, pracující donášejí na své spolupracovníky. A organizace, pod kterou spadají jednotliví sousedé, banjang, udržuje organizovaný systém dohledu nad každou rodinou ve svém okolí."
Kolektivní vina, yeon-jwa-je, vytváří populaci, která žije v neustálém strachu a paranoi.
Lee dodává, že Bowibu se nezabývá skutečnými zločiny, které jsou zde časté, jako jsou krádeže nebo korupce. Zabývá se výhradně případy politické neloajálnosti, kdy pro její nejmenší náznak, ať už skutečný nebo domnělý, zmizí najednou celá rodina - prarodiče, rodiče a děti. Jejich dům je ohrazen provazem, v noci jsou odvezeni kamionem a více je už nikdo nespatří.

Sednout si na noviny, kde je Kimova tvář je hodnoceno jako zločin, který může poslat tři generace do severokorejských koncentračních táborů.

Uctívání dynastie Kim je od obyvatelstva přísně vyžadováno a Lee popisuje jeden příklad takového uctívání:
Celý náš rodinný život, jídlo, komunikace a spaní se konal pod portréty. Vyrůstala jsem pod jejich dohledem. Starost o ně bylo prvním pravidlem každé rodiny. Ve skutečnosti představovali další rodinu, moudřejší a laskavější než vlastní rodiče. Na obrazech byl vyobrazen náš velký vůdce, Kim II-sung, který založil naši zemi, a jeho milovaný syn Kim Jong-il, který ho jednoho dne nahradí. Jejich vzdálené, vyretušované tváře byly umístěny na nejčestnějším místě v našem domě a ve všech domácnostech. V každé budově, do které jsem kdy vstoupila, viseli jako ikony. Od raného dětství jsem pomáhala své matce o ně pečovat. Od naší vlády jsme obdrželi speciální látku, která nesměla být používána k jinému účelu.  posvátné

Všudypřítomná severokorejská propaganda tvrdila, že někteří lidé obětovali svůj život, aby zachránili tyto posvátné portréty:
Každým rokem se v médiích objevovaly příběhy o hrdinských zachráncích portrétů vůdců. Moji rodiče slyšeli rozhlasovou zprávu, která vyzdvihovala jednoho dědu, který se brodil zrádnou vodou nesouce nad hlavou portréty vůdců (zachránil je, ale přitom obětoval vlastní život). Také viděli v národním deníku Rodong Sinmun fotografii páru, který se z posledních sil drží na střeše své chatrče po katastrofickém sesuvu půdy a v rukou drží posvátné portréty. Noviny vyzývaly všechny občany, aby následovali příklady těchto skutečných hrdinů.
To je dokonalá dehumanizace: všechno, ma čem v Severní Koreji opravdu záleží, jsou životy Kimů. Dokonce i ti, kteří umírají hladem tvrdili: "Bojím se o vůdce Kima Jong Il, o jeho zdraví a jeho bezpečnost. "
Na Severní Koreu není nic jedinečného
V obrovském systému severokorejských koncentračních táborů severokorejské stráže zacházejí brutálně se svými spoluobčany Severokorejci. Naočkovaní songbungem a yeon-jwa-jem vidí stráže tamní vězně jako někoho, kdo je méně, než lidská bytost - kontrarevolucionář. 
Ve své knize Long Road Home: Svědectví přeživšího severokorejského tábora, Yong Kim nabízí sžíravé svědectví o brutalitě v severokorejských koncentračních táborech. Yong Kim je jediným známým známých přeživším tábora č. 14.  Yong Kim podrobně popisuje situaci vězňů nucených dělat déle než 12 hodin denně nebezpečnou otrockou práci za tři hrsti kukuřičných semen spolu se špetkou soli a miskou vodnaté polévky - takto jsou vězni úmyslně drženi, aby byli vyhladověni k pomalé a kruté smrti.
Jak Yong Kim píše, "Vězni se pohybovali neustále na hranici smrti hladem, a tak blouznili. Ale to, co nás opravdu zabíjelo, bylo psychologické a emocionální mučení. Lidé nesměli zůstat společně s rodinou. Připomeňme si, že tři generace Severokorejců jsou uvězněni za politické zločiny.

Pokud si myslíte, že hrůzy Severní Koreje jsou jen odchylkou, velmi se mýlíte. Historie ukazuje, že socialistické státy dehumanizují ostatní a sdružují je do nepřátelských tříd, jak vysvětluje profesor UCLA Kim Suk-Young ve svém úvodu ke knize Long Road Home:
Najdeme praktiky podobné severokorejskému seongbunu, který označil nežádoucí sociální skupiny a stigmatizoval je trvale v důsledku socialistické revoluce. Richard K. Carton poznamenává, že "každé komunistické převzetí moci - v Polsku, Československu, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii a Albánii - bylo doprovázen masovým zatýkáním zaměřeným především na opozici. Někteří vězni byli internováni a další vykonávali nucené práce. "Jak ukazují studie Philipa F. Williamsa a Yenny Wuové o Čínské lidové republice, podobný proces shromažďování nežádoucích lidí se uskutečnil také zde v masovém měřítku:" Rozsáhlé politické zatýkání bylo postupně právně ukotveno v zákonech čínského komunistického režimu v průběhu dvacátého století. Tento obecný vzorec byl přijat leninskými režimy v celé Euroasii, zvláště během fáze konsolidace. 
Vládnoucí třída potřebuje nepřátelskou třídu jako obětního beránka, a také jako zdroj otrocké práce, jak zdůrazňuje Suk-Young:
To, co je fascinující na tomto úsilí o masivní vyloučení určitých společenských tříd, však není jen vytvoření tzv. Kontrarevoluční třídy, ale také skutečnost, že většina kontrarevolucionářů byla nakonec vstřebala státem jako zdroj velmi levné otrocké práce. Jak Williams a Yu argumentují: "Vzhledem k jejich špatnému třídnímu původu a potřebám vlády na levnou pracovní sílu, bohatí statkáři a majitelé firem, kteří nebyli obviněni z žádného zločinu, byli také často donuceni k těžké práci odkázáni na donucovací službu v tvrdě pracujících pracovních skupinách."
Základním rysem socialismu je dehumanizace lidí. Stejně jako miliony v Kambodži Pol Pota nebo Maa v Číně se miliony Severokorejců učí nenávidět ostatní. Miliony osob v nepřátelské třídě jsou vyhladověny, je s nimi brutálně zacházeno a jsou zavražděni. Socialismus nikdy nebude mít jiný výsledek. Jak je možné si myslet, že některý socialistický režim je jiný?