Jak se zapojit do dění ve společnosti

Jak se lze zapojit do veřejného dění už upozorňoval Václav Havel. Není potřeba vstoupit do politické strany, to nesedí každému, můžeme být činní v různých spolcích, kterých již od roku 1989 vzniklo mnoho, a tak je z čeho vybírat.  

Nejlépe je začít už v dětství, ve škole, ne každý chce a může dělat sport či koníčky na nejvyšší úrovni. Je to drahé, vyžaduje to velké nasazení rodičů a další. Nejlepší je řádit v přírodě, pokud to jde, lovit pulce, válet se v trávě, lézt na stromy, bruslit na rybníku, sedět na vlastní malé zahrádce, utíkat před rozzuřeným psem, šmejdit celý den někde na kole.

Malá Miriam už v raném dětství projevuje lásku ke zvířatům. Navštěvuje pravidelně starou maminku mamčiny kamarádky, sedí s ní u rozpálených kamínek a hladí velkého černého kocoura. Povídají si a Miriam se dozvídá věci z minulosti, které ji zajímají, a vydrží jí to do dospělosti. Jednou místo školky zamíří do domu, kde stará paní chová krocany, kteří Miriam často pronásledují. a ona se jich trochu bojí, drží se od nich co nejdál. Prý se rozzuří, když vidí červenou barvu, řekne Miriam nějaký přemoudřelý školkař, a tak Miriam radši v létě nenosí do školky červené oblečení, stejně žádné nemá.  U paní s krocany objeví ještě kočku a pejska a slepice a kozu. Stráví u ní jednou celý den a domů přijde odpoledne jakoby ze školky. Miriam ani neví, jestli to tehdy na ni prasklo, ale doma se nic nedělo, tak to asi rodiče nezjistili.

Miriam se doma moc nelíbí, zvláště, když je tam mamka, ale vždycky má kam jít. Má vždycky spíš jednu než více kamarádek, ale těch se drží, a také na ně dosti žárlí. Otec už ví, kde má svou toulavou dceru večer hledat. Jen zazvoní a Miriam se zvedne a jde s ním domů, někdy už za tmy, a po cestě mu nadšeně vypráví co dnes zažila, viděla a někdy provedla.

Když už otec nežije a Miriam bydlí s matkou v Havířově, často místo školy jezdí k sestře do Karviné, které se narodí brzy po sobě dva kluci. Ještě dnes si vzpomíná, jak jedou za starším synem na infekční oddělení nemocnice, když se objeví podezření, že má zánět mozkových blan. Nesmějí jít za ním, jen stojí za oknem a malý se tiskne ke sklu a moc pláče. Miriam je pak velmi otřesená a je jí to moc líto. tehdy ještě matky nesměly s dětmi pobývat v nemocnicích.

Její starší sestra je několik let na mateřské dovolené a peníze vydělává jen švagr, její manžel, který je na Miriam moc hodný, je pro ni jako druhý otec. Rodina nemá moc peněz a ještě často živí Miriam, která je u nich velmi často. Miriam se to snaží napravit dárky, pomáhá sestře s kluky, vaří, někdy něco ušije, uplete, uháčkuje a kluci mají moc hezké věci, které nemá nikdo jiný. Její starší sestra si asi myslí, že to nestačí a někdy je na Miriam protivná, ale co má Miriam dělat, když s matkou se nedá vyjít.

Miriam se snaží být co nejvíce z domu, hlavně, když je matka doma. Ve dvanáctipatrovém domě kde žije, má kámošku, a její rodina se jí také snaží pomáhat. Dodnes se Miriam diví, jak to zvládli, zvláště, když si matka často s křikem přišla pro Miriam. Později, když se Miriam odstěhovala daleko a její sourozenci ještě dále, rodina kamarádky Miriam pomáhala matce. Také jediná teta Miriam, manželka matčina bratra, jí jednou vyčetla, že se o matku nestarají a proto je tak zlá. Jednou si matka také zašla stěžovat na jediného bratrance Miriam do školy, kde učil. Ale proto právě Miriam od matky odešla co nejdál, vždyť na ni chodila jak se říkalo, žalovat ještě na základní škole. Miriam nemá volbu, v každém případě je špatná dcera.

A právě proto, že Miriam nemá jednoduchý život, snaží se být co nejvíce aktivní. V té době v obchodech není pěkné oblečení, a tak Miriam z levných látek a příze šije a plete třeba i zimní kabát a zateplenou soupravu na lyže. Také háčkuje a vyrobí několik ozdob do svého bytu z macramé. Miriam cvičí dvakrát na spartakiádě a dokonce v Praze, přestože musí chodit v zimě i horku do vedlejší vesnice. Účastní se všech akcí, jak je to jen možné. Zařídí si zahrádku vedle potoka, takže má dostatek vody a moc se jí daří. Zpívá ve sboru, ona ateistka, v katolickém kostele. Udělá si zkoušky na průvodce Čedoku a po několika letech, kdy už je to možné, si opatří licenci na cestovní kancelář a pořádá zájezdy. Hraje ochotnické divadlo a začíná fotit a psát o svých dobrovolnických cestách do ciziny, což jí přinese později možnost si vydělávat peníze a konečně dělat to, co ji ohromně baví. Škoda, že v ní doma nerozvíjeli její umělecké i další dovednosti.

Miriam v 50 letech jako nejstarší v kruhu začne studovat angličtinu na Karlově univerzitě v Praze a úspěšně studium dokončí. Jen se usmívá, když jí nějaká třicátnice oznámí, že už na studium stará. Miriam je ve svém domečku se zahrádkou šťastná, protože dělá konečně to, co ji plně naplňuje a uspokojuje a to samé přeje všem lidem.