Jak se peče štěstí

Vyběhne do prudkého svahu, pak se objeví louka s elektrickým ohradníkem. Krávy se právě přesunuly na druhý konec k napajedlu, zkracuje si cestu a okolo ohradníku hledá houby. Na svazích úvozu roste voňavá mateřídouška.

Dále směrem k lesu se u cesty červenají maliny. Jsou to kopce v podhůří Jeseníků svažující se do údolí, kde teče řeka Morava spolu s ramenem, které obtéká Olšanské papírny. Z oken šesti paneláků, které pro své zaměstnance postavily právě Olšanské papírny, je vidět barevné svahy hor a v době přicházejícího podzimu jasné nebe a slunce, které zvýrazňuje barevné smíšené lesy.

Miriam se po vysoké škole přestěhovala z Havířova do Olšan u Šumperka, od prvního zaměstnavatele dostala malý byt, dva pokoje s kuchyňským koutem, samozřejmě s koupelnou a velkým balkonem. Nejprve jí bylo samotné smutno. Už při studiu se několik let obešla bez televize, a tak ji neměla ani zde. V továrně pracovala spousta lidí z okolí, přes 1,5 tisíc zaměstnanců, a tak si Miriam rychle našla přátele.

Chodila cvičit do vedlejší vesnice do improvizované malé tělocvičny v rodinném domě, kde v zimě museli topit v kamnech. Přesto se mladé ženy dvakrát zúčastnily spartakiády v Praze. Pro mimopražské to byl zážitek, přestože si Pražáci tehdy v hospodě kam párkrát zašly stěžovali na nefungující městskou dopravu a spousty "venkovanů" v ulicích. Poprvé spaly na lehátkách v tělocvičně, po druhé měly samostatnou třídu. Využily čas v Praze naplno, od koncertů přes bohatý večerní a noční život.

Miriam také hrála ochotnické divadlo, naučila se rozpoznávat a sbírat houby, to pro ni bylo něco nového. Zpočátku vyrážela do lesa s atlasem hub. Naučila se od kolegyně vařit tlačenku, sulc a další vesnické dobroty. Naučila se na svahu u závodní chaty lyžovat, což měla naposledy možnost si zkusit v dětství.

Miriam také doma šila, pletla, háčkovala, drhala a prováděla další kreativní činnosti. Postupně se jí v Olšanech moc líbilo, jen ta vesnická povědomost o všem jí vadila. Než začala pracovat v Šumperku, připadala si trochu jako ve vězení. V Olšanech chodila do práce, na poštu, do obchodu, do kina, což způsobovalo izolaci. Jelikož měla rodinu až v Ostravě, Praze nebo Českých Budějovicích, trpěla osaměním a nedostatkem podpory, ale musela žít.

Na konci osmdesátých let prošla v Olomouci kurzem pro průvodce Čedoku a začala jezdit na zájezdy. Jakmile se otevřely v roce 1989 hranice, jezdila i na západ. Ještě na podzim 1989 se dostala několikrát do Vídně a v roce 1991 zorganizovala pro své kolegy zájezd do Rakouska a Itálie. Nějakým nedopatřením hledala ubytování v Benátkách a ozval se jí tehdejší předseda tamní hotelové asociace. Ubytovali je v jeho několika luxusních hotelech zdarma, pozvali na večeři a ukázali jim Benátky. Psali o nich také v místních novinách. Byli pro tamní hoteliéry atrakcí, jen omylem organizátorky se jim podařilo strávit dvě noci v luxusním hotelu v Benátkách, na což účastníci tehdejšího zájezdu dodnes vzpomínají. Miriam však měla tolik povinností, že si celý zájezd moc nevychutnala a spíše měla plnou hlavu starostí z doposud neznámého prostředí, ve kterém se ještě neuměla orientovat.

Začátkem devadesátých let začala Miriam pracovat v Šumperku, což bylo pro ni trochu jako vysvobození. Našla si nové zajímavé přátele a rozšířily se možnosti návštěv koncertů a dalších akcí. Nebyla již odkázaná jen na malou vesnici a její infrastrukturu.

Později si koupila v Šumperku polovinu domu a stala se nezávislou na veřejné dopravě do práce. Krátce předtím začala studovat angličtinu na Karlově univerzitě, kam dojížděla společně se třemi mladými lidmi, kteří založili rodinu a všichni v době studia stavěli domy. Celé tři roky studia Miriam vždy cestou tam a zpátky do a z Prahy poslouchala zajímavé vyprávění o tom, jak pokračují stavby tří domů. Později, asi vlivem prodělané psychoterapie, si Miriam koupila půl domu se zahradou a je velmi spokojená až šťastná. Poprvé v životě má kočku, kterou jako kotě našla na schodech do školy, kde právě učila. Všechno se nějak uklidnilo, srovnalo a Miriam se může věnovat svému oblíbenému zahradničení a užívá si svého domečku. Právě probíhá výstava jejich fotografií v Praze a chystá se další v Děčíně. Miriam píše články a dokonce je uveřejňuje v médiích, kdo by to byl řekl.