V loňském roce se od 5. do 13. července konaly ve Vídni hry, které jsou olympijskými hrami pro celosvětovou židovskou komunitu. Ve Vídni se židovští sportovci z 39 zemí sešli již potřinácté. Tudíž hry, jak zaznělo na zahajovacím ceremoniálu, slavily Bar Micva. Maccabi Games se konají co 4 roky v Izraeli, mezitím jsou vždy jednou za 2 roky v některé z členských zemí sportovní organizace Maccabi, která je největší dobrovolnickou organizací na světě. V roce 2011 se hry poprvé konaly v německy mluvící zemi a zahajoval je rakouský prezident Dr Heinz Fischer.
Zahájení EMG 2011, defilé sportovců před vídeňskou radnicí
Strávila jsem na těchto hrách 10 dní jako dobrovolník. Tudíž jsem si zaplatila jízdenku a pojištění. O ubytování, stravu a program se postarala pořádající strana.
Šéfem týmů dobrovolníků byl Rafael Gilkarov. Ze zahraničí přijelo 50 dobrovolníků. Byli to většinou mladí lidé ze zemí bývalé Jugoslávie. Z Rakouska se zúčastnilo 200 dobrovolníků. Angličtina byla povinná, protože byla jednacím jazykem her.
Abyste si nemysleli, že jsem jela do Vídně na dovolenou. Práce bylo opravdu dost. Například 2 dny před zahájením her jsme celý den montovali jednoduché postele z IKEy na dvoře hotelu Hilton Danube. Ten den byla ještě docela zima a větrno, no někteří to po obědě vzdali, někteří odpoledne obětavě pokračovali až do vítězného konce smontováním celkem 150 postelí pro mladé účastníky her od 14 do 16 let. Postele poté dostaly nové rošty a matrace a sloužily jako přistýlka do 150 pokojů.
Zahajovací ceremoniál her byl nádherný, i když trochu dlouhý. Konal se před vídeňskou radnicí v amfiteátru určeném později pro letní filmový festival.
Nejprve nastoupil průvod 2000 sportovců. Poté promluvili lídři organizace Maccabi, starosta Vídně, a hry slavnostně zahájil rakouský president Dr Heinz Fischer . Zazněla izraelská hymna v podání Vídeňského židovského sboru a rakouská hymna v podání Vídeňského chlapeckého sboru. Poté vzplála pochodeň s ohněm z Izraele.
V následném kulturním programu vystoupil nejprve držitel Oscara, Maximilian Schell, a dále Sarit Hadad, Timna Brauer, Volker Piesczek, Jeremy Schonfeld, Filharmonici, Michael Patrick Simoner, Werner Brix, Ronan Nissan a taneční skupina Hava Nagila.
Slavnostní defilé sportovců zahajovali Izraelci, končili jej Rakušané. Přestože hry mají v názvu „evropské“, přijeli sportovci z celého světa. Z USA, Brazílie, Mexika, Turecka, Gruzie, Azerbajdžánu a také jeden muž z Guineje-Bissau.
Já jsem během her pomáhala v bowlingové hale v Prátru. Na vedlejším venkovním hřišti probíhaly zápasy v pozemním hokeji. S mojí kolegyní Miriam, rakouskou dobrovolnicí jsme zjistily, že americké hráčky pozemního hokeje se poprvé setkaly před odletem na hry. Sice prohrávaly, ale jejich hra se velmi zlepšovala.
Na bowlingu jsme měli velmi příjemné hráče, kteří byli navzájem velmi přátelští. První a závěrečný den soutěžili jednotlivci a pak postupně dvou-, tří- a čtyřčlenné týmy, které byly někdy sestaveny z více národností. Po každém hodu si plácli se soupeři a pak i my dvě s Miriam jsme byly zahrnuty do tohoto rituálu.
Zástupci Azerbajdžánu ještě bowling závodně nehráli, byli to dva reprezentanti v džudu a jeden v boxu, ale na Maccabi tyto sporty nebyly zastoupeny, tak soutěžili v bowlingu.
Ještě další perličky. Jeden závodník byl diskvalifikován z plavání, protože nevěděl rozdíl mezi kraulem a prsama. Jedna žena hrála příšerně ping pong, ale prý se postupně velmi zlepšila. Tady se opravdu naplnilo heslo „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“
Účast na hrách nebyla vůbec levná. Američan Marc se nám svěřil, že ho hry stály 5000 dolarů. Startovné činilo 1000 Euro včetně ubytování a výborné stravy. Někteří si s sebou přivezli rodiče a manžele či manželky a děti. Jedna taková upovídaná Američanka mi pomohla se zdokonalit v angličtině. Byla z New Yorku a vyprávěla mi spoustu zajímavostí o životě v USA. Jako správná židovská žena tam stihla při sledování bowlingu dohazovat přítelkyni jednomu belgickému obchodníkovi s diamanty (diamond dealer) z Antverp a švýcarského hráče naší dobrovolnici Miriam z Chasidské vídeňské komunity. Miriam mi také vyprávěla o své rodině. Má 5 sourozenců a navštěvovala jidiš školu ve Vídni, kde žije asi 7000 Židů. Právě odjížděla do USA. Chce tam studovat a uplatnit se v kresleném filmu. Také krásně zpívala, poslechla jsem si její podání jedné filmové písně.
Ze zahraničí přijeli většinou velmi mladí dobrovolníci. Tom z Berlína točí dokumentární filmy a umí rusky, Jasna z Tuzly v Bosně je veterinářkou. Alexander ze Sarajeva učí na střední škole, Vojan z Bělehradu hrál hokej v Povážské Dubnici a umí slovensky, vzpomínal s láskou na naše levné pivo. Bydleli jsme blízko stanice metra Praterstern v příjemném hotelu Cristall, jehož majitelem byl jeden z hráčů bowlingu. Během her se mu také narodilo dítě.
Všichni mladí uměli aspoň trochu hebrejsky, všichni už byli alespoň na krátkém pobytu v Izraeli. Jsou nadšení, umí izraelskou hymnu a na vše izraelské spontánně reagovali.
Ze Slovenska přijela jako dobrovolnice osmnáctiletá studentka Michaela, jejíž otec soutěžil ve stolním tenise. Platilo, že skoro každý má šanci získat medaili, protože byla spousta soutěží v různých věkových kategoriích. Např. když Američané získali zlato, druzí nejlepší Švédové také, protože byli z Evropy.
Z České republiky přijely dobrovolničit dvě ženy z Prahy, student Leonid původem z Moskvy a já, ale bohužel jen 6 sportovců.
Všude jsme potkávali spoustu policistů a každou soutěž hlídal alespoň jeden mladý příslušník vídeňské židovské komunity. Mají speciální výcvik v systému obrany Krav Maga.
V sobotu 9. července bylo volno. Všichni si rádi užívali klidu šábesu. Někteří si to namířili do hlavní jediné zachované vídeňské synagogy v centru. Oválná zejména empírová synagoga nebyla vypálena. Její umístění uvnitř husté zástavby budilo obavy z šíření ohně, takže byl „jen“ vypleněn interier.
Bohoslužbu provázel zpěvem synagogální sbor, který má zde velmi dlouhou tradici. Místní chazan také krásně předzpěvoval.
Paní Gerda, se kterou jsem se v synagoze bavila, mi řekla, že před válkou žilo ve Vídni přes 200 000 Židů. 130 tisíc jich uprchlo a 65 tisíc bylo zavražděno.
V rámci her byl promítán film Zmizelí sousedé Zigmunda Freuda. Režisér navštěvoval obyvatele bývalých židovských bytů a ptal se jich co vědí o původních majitelích. Všimli jsme si, že na některých domech jsou židovská jména a pak jsme zjistili, že se tak jmenovali bývalí majitelé bytů či domů.
Celé hry se konaly převážně v Hakoach centru a také na dalších sportovištích.
Maccabi Campus je nové židovské centrum postavené na břehu Dunaje u stanice metra Donaumarina na nové ulici Simona Wiesenthala.
Zahrnuje školku, školu, knihovnu, jídelnu a také domov pro seniory a další. V centru je spousta sportovišť. Během her byl postaven stan kde najednou mohlo jíst až 1000 lidí a to výborně. Měli jsme na výběr z několika jídel, vždy vynikající chuti. Různé druhy salátů, humus, ovocné saláty, polévku. Všude byly k dispozici zdarma lahve s vodou. Někteří hladovci si šli i několikrát přidat a ochutnali všechna jídla. Já se přiznám, že jsem to někdy udělala také, zejména u vynikajícíh ovocných salátů a také v případě, kdy byly k večeři lasagně. To jsem opravdu neodolala a nebyla jsem sama.
V průběhu her jsem navštívila Židovské muzeum na náměstí Judenplatz. Proti ukázání legitimace jsem namísto 4 zaplatila 2,5 Euro vstupné. Ve stálé expozici jsou položeny nalezené zbytky zdiva nejstarší vídeňské synagogy a promítá se virtuální prohlídka bývalým židovským městem. V muzeu současně probíhala výstava o hrách Maccabi.
Plavec Mark Spitz je nejúspěšnějším sportovcem židovským sportovcem novodobých olympiád. Odmítl odjet po zavraždění 11 izraelských sportovců v roce 1982 z Mnichova a byl tehdy nejúspěšnějším sportovcem her. Navštívil také vídeňskou židovskou komunitu a zanechal muzeu 2 své moderní kresby. Podle mě nejsou vůbec špatné.
Na náměstí Judenplatz je památník holokaustu se jmény míst, kde zahynuli rakouští Židé.
