Do you have visa? (Máte vízum?)

Ptá se krásná, mladá, štíhlá, dlouhovlasá francouzská policistka ve švestkově modré uniformě z kvalitního materiálu. Jako amatérská módní návrhářka, střihačka, švadlena a modelka to dokážu poznat a ocenit. S Aničkou právě jedeme vlakem z Lucemburska do Francie a já vízum nemám. Je září 1989.

Policistka vezme můj pas a hledá, a já trnu. Ještě nikdy jsem tajně nepřecházela hranice, vždy jen s pasem, popřípadě Cestovní doložkou a řádně vyplněným Celním prohlášením, jenže. Na přelomu srpna a září 1989 jsem se na tři týdny vypravila poprvé na "západ". Známý pomohl s přidělením valut, jak se tehdy říkalo západní měně. Rozhodla jsem se pro okružní jízdu z BRD (Německá spolková republika) do Holandska, Belgie a Lucemburska.

Bývalá švagrová emigrovala s mým synovcem a další dcerou ke své sudetské rodině do Německa. Domluvily jsme se, že ji navštívím. Setkala jsem se s ní a synovcem tehdy po více než deseti letech. Její manžel mi koupil průkazku a průvodce po evropských Youth Hostelech, kde jsem pak za levný peníz přespávala někdy i s dalšími třiceti spolubydlícími na pokoji, to bylo v Amsterdamu.

Nenapadlo by mě bez víza cestovat do Francie, ale přispěla k tomu Anička a špatně vypsaná mezinárodní jízdenka. Sehnala jsem víza do Německa a Beneluxu a s penězi zašla do Čedoku, aby mi vystavili okružní jízdenku po těchto státech, paní v Čedoku mi však vypsala okružní jízdenku vlakem částečně přes Francii na úseku mezi Lucemburskem a Německem. Asi to pro ni bylo jednodušší. Všimla jsem si chyby až na cestě ke švagrové. Říkala jsem si, že to snad nějak finančně vyjde nastejno a hodila tenhle problém zatím za hlavu a užívala si pobytu u rodiny a cestování po neznámých a doposud nedostupných místech.

V Antverpách jsem se ubytovala v útulném Hostelu. V mém pokoji již byly ubytovány dvě dívky. Za nimi právě přiběhla další milá dívka a něco si štěbetaly. V hostelech bydleli z 99% velmi mladí lidé z celého světa a nacházeli tam nová přátelství a kontakty. Většinou cestovali sami a zkoušeli štěstí. V hostelech pomáhala s provozem většinou projíždějící mládež, za což dostala zdarma nocleh a stravu.

Dívka se všech ptala odkud jsou a na další informace. Pak se otočila ke mně, která jsem ještě moc nevládla angličtinou, a zeptala se mě na totéž. "Z Československa", odpověděla jsem a Anička Kluvanek vykulila oči a opáčila: "Já jsem se narodila v Československu".

To jsem zase vykulila oči já. Anička mi hned sdělila, že přestože se narodila na jižním Slovensku, nemluví slovensky, jen maďarsky. Byla moc překvapená, když jsem na ni začala mluvit maďarsky, protože jsem jako malá jezdila na prázdniny ke své maďarské pratetě do Szentese.

Pak jsme spolu seděly celý večer v jídelně Hostelu a povídaly a povídaly. Pro mě byla Anička během dalšího týdne průvodkyní a pomocnicí v poznávání Západu, kde jsem si někdy připadala jako na Marsu a bála se v obchodě na cokoli zeptat, protože jsem měla jen omezený příděl peněz. K Přídělu (peněz) od banky jsem si ještě tajně přikoupila nějaké marky, které přejely hranice do Německa v botě, takže když jsem je nabízela v obchodě, podezřele si mě měřili. Dalších asi 100 marek mi prodal soused námořník. Prý má jen drobné, takže mi prodal kilogram marek.

S Aničkou jsme vyčkaly na Happy Hours, kdy je pivo zdarma, a chválily to belgické. Přestože nejsem pivař, přehodnotila jsem zde naše přesvědčení, že máme nejlepší pivo na světě, spíš ho nejvíc vypijeme. Obsluhující mladý student kolem nás kroužil a snažil se uhádnout, jakým to jazykem hovoříme. Byla to samozřejmě maďarština, anglicky mi to ještě nešlo na celovečerní konverzaci.

Anička mi vyprávěla, jak se s rodiči ocitla v Austrálii, kde žila v Adelaidě. Její tatínek dostal na rok pozvání přednášet na univerzitě v Austrálii. Se ženou a pěti dětmi tehdy na rok opustili Bratislavu a odjeli do cizí země. Právě v době, kdy nám přišla na pomoc voska Varšavské smlouvy, rodina letěla zpět do Československa. Jenže letadla do Československa tehdy nelétala, a tak se rodina s pěti dětmi vrátila zpět a v Austrálii již zůstali. Nejmladší Aničče byly tehdy 2 roky. Její sourozenci byli starší a navštěvovali slovenské školy, Anička už slovensky jen trochu rozuměla. Doma hovořili jen maďarsky, protože maminka pocházela ze slovenské maďarské rodiny a v Austrálii se jí moc stýskalo.

Radila jsem se s Aničkou co mám dělat s nesprávně vystavenou jízdenkou. Aničku, která přijela do Evropa na půl roku a právě se vrátila ze Slovenska a Maďarska, kde navštívila svou rozvětvenou rodinu, napadlo, že spolu pojedeme do Francie a ona mě provede po Paříži. Ten nápad se mi líbil, jen jsem měla trochu strach, vycepovaná kontrolami na hranicích ve východním bloku. Anička si všimla, že ve vlacích do Francie průvodčí kontroluje jízdenky, ale pasy chtějí vidět jen náhodně. Posunuly jsme se z Antverp do hlavního města Lucemburku a pak nastal den "D".

Ve vlaku pospávali mladí cestovatelé a cestovatelky na báglech, ty si nikdo nedovolil vzbudit, já jsem ale nespala, takže mě přistihli. Na příští pohraniční zastávce jsme vystoupili. Policisté se divili, proč jde Anička se mnou, když je OK. Anička vysvětlila, že cestujeme spolu. Zavedli nás na policejní stanici, kde jsme čekaly na příští vlak zpět do Lucemburska. Měli tam také malou místnost s dřevěnou lavicí a mřížemi, tam mě naštětí nešoupli. S Aničkou jsme si krátily čas bloumáním po policejní stanici a čtením kreslených vtipů na plechových skříňkách policistů. Anička mi maďarsky vysvětlovala, co je napsáno na obrázku. Policisté se přišourali, a protože jsme se u vtipů nahlas řehtaly, ptali se nás jakým hovoříme jazykem, že to přece není čeština/sloveština. Anička jim ukázala pas s místem narození Československo a vysvětlila, jak to s tou maďarštinou je. Oni na nás smutně koukali, že je škoda, že spolu nemůžeme jet do Francie, když bydlíme od sebe tak daleko a konečně jsme se potkaly.

Anička byla z pobytu na policii nadšená, pořád mi říkala, že to je pro ni větší zážitek, než návštěva muzea. Libovala si, že poznala Francii zase o něco blíže a z úplně jiné stránky. Kromě červeně přeškrtnutého francouzského razítka v pasu mě celkem nic netrápilo, odložila jsem to na dobu návratu domů.

S Aničkou jsme pak ještě strávily krásný den v Lucemburku. Ona odjela do Paříže, odkud mi později poslala krásné fotky. Já zamířila do Německa. Moc jsme si to spolu užily a dodnes jsme v kontaktu.