Děti nemohou za kamarády, všichni se bojí

Rabi Jicchak původem z Brna, který učí na Ješivě v Jeruzalémě, už nestíhá dávat na Facebook informace o množství teroristických útoků, které se odehrávají každou hodinu na celém území Izraele.

Rabi píše: "Pokusím se zde popsat naši každodenní realitu pod tíhou změti desítek různých útoků. Naše realita vypadá takto: Syn, který jezdí do Chejderu, náboženské školy, jezdí ozbrojen pepřovým sprejem. Děti se ve škole učí jak se chovat, jak se bránit.

Doma cítím u dětí strach, zvlášť poté, co byli svědky napadení. Nemohou jít za svými kamarády.

Já sám nemám mobil, jdu příkladem studentům Ješivy. Prošel jsem si dnes ta nejhorší místa, pomodlil se u Zdi nářků, viděl stálou B.ží přítomnost, ale všude je poloprázdno. Policistů je venku o něco více, než dříve, ale to nestačí, Cestou domů jsem navštívil trh. Jeden z prodejců mi vysvětloval, že trh je prázdný, nic se neprodává, lidé se bojí vycházet ven. Svěřil se mi, že se bojí tam stát a bojí se také doma, protože u jeho domu došlo také k několika útokům, tak je radši na trhu.

Přišel jsem domů a našel tam plačící ženu. Prý již od rána při každé zprávě o útoku doufá, že to už skončí, a že jsem nebyl já tou obětí.

Naše nejmenší děti asi přestanou chodit do školky. Maminka už prostě neunese ten neustálý strach o ně.

Trochu mi to připomnělo moji babičku, když se za války skrývali, také pokaždé, když někdo z rodiny vyšel z úkrytu, dívali se za ním a čekali  a ten čas se jim zdál jako věčnost, dokud se dotyčný nevrátil. To mojí babičce zůstalo. Když někdo z nás vyšel z domu, zahlédl jsem ji v okně a po našem návratu byl cítit její strach. Podvědomá traumata z minulosti nás mnohdy provází celý život. Nejtěžší je o tom mluvit právě s dětmi. Doufejme, že s pomocí B.ží se situace brzy uklidní. "