Kolik lidí a jací nám tady zbyli po exodech a vraždění 20. století? Celkový počet 343 tisíc československých obětí druhé světové války zahrnuje přes 270 tisíc Židů (včetně Podkarpatské Ukrajiny). Nejsou zde započítány oběti z řad českých Němců, kteří bojovali na straně německé Říše, i když mnohdy nedobrovolně. Přišli jsme tak o slavné židovské spisovatele, hudebníky, vědce, fabrikanty, herce, ale i obyčejné ženy, muže, malé děti a staré osoby, kteří, pokud včas neemigrovali přišli o život vinou neuvěřitelných krutostí psychických i fyzických.
Profesor Pavel Traubner proslavil hlavní město Slovenska, Bratislavu. Za celoživotní přínos medicíně mu právem patří ocenění Osobnosť Bratislavy 2013. V útlém věku se za války s rodiči ukrýval. Později léčil také člověka, který udal celou jeho rodinu.www.delet.sk
Nesmíme také zapomenout na obětí z řad Cikánů. V koncentračních táborech jich zahynulo 7 tisíc, přičemž přibližně stejný počet na Slovensku.
Z řad významných členů předválečné československé židovské komunity, včetně těch, jejichž mateřským jazykem byla němčina, byli zavražděni, jen namátkou: spisovatel Karel Poláček, majitel ČKD Emil Kolben, hudební skladatel Hans Krása, klavírista Gideon Klein a další. Ti, kteří stačili před nacismem uprchnout do bezpečí, se v cizině uplatnili jako podnikatelé, herci, režiséři, vědci, výtvarníci, politici a další. O kolik talentů, které se nikdy nemohly narodit, tak naše země přišla.
Po válce přišlo Českoslovenko celkem o 2,6 milionů Němců, z toho 200 tisíc bylo nezvěstných, 300 tisíc uteklo na konci války a těsně po ní a 450 tisíc osob bylo vyvezeno na území Německa.
Další masová emigrační vlna se přelila přes naši hranici po únoru 1948 a následně po srpnové okupaci v roce 1968. O kolik talentů a řádných občanů jsme tak během pouhých třiceti let přišli.
Československo se vinou nového režimu nevypořádalo s bývalými válečnými zločinci, donašeči, kteří po válce plynule přešli do řad STB a dodnes tady škodí. Na Slovensku ještě dnes oslavují a vyznamenávají válečné zločince z dob Slovenského Štátu a staví jim pomníky.
V Německu se denacifikace chopili Spojenci. Ve státních úřadech mohli pracovat jen lidé nezatížení nacistickou minulostí. Pokud se vrátili židovští obyvatelé a majitelé, arizátoři jim museli majetek vrátit. Ne tak u nás, kdy Židé raději odešli či emigrovali, protože domoci se svého majetku bylo nemožné a nebylo nikoho, kdo by nové majitele vystrnadil, či dokonce potrestal za státem řízenou arizaci, která proběhla na Slovensku.
Váleční hrdiny bojující na západní či východní frontě jsme vyhnali ze země či přímo pohnali před soud. Nejprve jsme je mučili a zlomili jejich vůli, a pokud nebyli popraveni, strávili dlouhé roky v komunistických lágrech. Když někdo řekl, že jeho otec bojoval ve Slovenském národním povstání, jedinou reakcí byl výsměch, jakoby naše osvobození mělo být jen dílem Sovětského Svazu, který si za to poté vybral během dalších více než čtyřiceti let krutou daň. Onen muž byl po porážce SNP zajat a vězněn v Sabinově, kde mu vyrazili zuby, a protože 50 procent bojovníků z Československa byli vysoce motivovaní Židé, byl poslán v dobytčáku do Osvětimi a jen zázrakem přežil válku. Tak si vážíme těch, kteří byli ochotni za vlast položit život, a které v demokratických zemích oslavují nejen na Den válečných veteránů 11. listopadu.
Nepotrestané zločiny se vrátí společnosti jako bumerang, takže se nám zdá, že nějaká taková krádež, pomluva, lež, nepoctivost, je jen znakem inteligence a schopnosti toho, kdo ji provedl. Zdráháme se takovou osobu nazvat pachatelem, co kdyby se to dotyčný dozvěděl a mstil se.
Važme si svých hrdinů, i takových, kteří mají odvahu říkat pravdu a něco s tím naším marastem učinit k lepšímu.
