Můj román - jen pro ty, kteří mají rádi fantasy

Je zajímavé, že se člověk cítí šťastný když udělá něco dobrého ať už pro rodinu nebo pro své blízké přátele. Já bych si osobně hrozně moc přál aby mezi lidmi panovala úcta, vděk a pokora, vím, že je to přání skoro nemyslitelné, ale někde hluboko v nitru mozku doufám. A hlavní věc, která dělá šťastným mě je román, který píši společně se svou velmi blízkou přítelkyní (kámoškou - jak by řekli mnozí z Vás) ... Tady dávám kousek ochutnat ...  

Tom Minolt a modré světlo lucerny

P r o l o g

            Plameny vyšlehly vysoko k obloze a černý hustý dým pomalu, ale jistě splýval s tmavými těžkými mraky. Řev zfanatizovaného davu nebyl schopen přehlušit nelidský křik ženy zmítající se

uprostřed vše spalujících plamenů.

 „ Proklínám Vás, … proklínám Vás …“ slova, která z posledních sil vykřikla směrem k muži, který stál stranou od rozběsněného davu. Jeho tvář, stejně jako celou postavu, halil těžký černý plášť.

 Žár a nepředstavitelná bolest však pronikaly do každého kousíčku zmučeného těla. Nedokázaly však zabránit střetnutí dvou páru očí. V šeru keříku, který statečně odolával žáru nedaleké hranice, se choulila malá, černá kulička, jejíž smaragdově zelené oči upřeně sledovaly svojí paní. I přesto, že se jí podařilo z hranice uniknou takřka v posledním okamžiku a kupodivu nikým nepozorována, zůstávala naprosto klidná. Oči drobné, sametově černé kočky vyzařovaly cosi zvláštního a tajemného. A bylo to poslední, co žena zachytila. Pohled její věrné družky jí přinesl zvláštní pocit – strach a hrůza ustoupily kamsi daleko. Jejich místo zaujaly naprostý klid, mír a okamžik poznání…

 I. Kapitola - Černá kočka

            Tom se po několikáté převrátil z boku na bok. Prostěradlo z jeho postele už dávno leželo

zmuchlané na podlaze. Vzteky si přetáhl pokrývku přes obličej v marné snaze usnout. Děsila ho představa, že se opět bude opakovat průběh noci, který ho pronásledoval už nějaký ten pátek. Nikomu se nepochlubil, ale delší dobu měl dost velké problémy se spaním. Což o to, pokud na to přijde tak, by spal jak mimino. To také dokazovalo i to, že už párkrát málem usnul za pochodu. Problém byl v tom, že v momentě, kdy zapadl do postele, spánek byl ten tam. A kdyby jenom to…

 Dnes to měl naštěstí na co svést. I když, o štěstí se zrovna moc mluvit nedalo. Nárazy větru lomcovaly zavřenými okno do pokoje a navíc větve mohutného ořešáku, který rostl u domu, taky nenechaly nikoho na pochybách – prostě dneska se spát nebude!

Kdyby neměl deku přes obličej, zaregistroval by blesk, který osvítil černou noční oblohu ledovou září. Síla hromu ho vyděsila tak, že vylítl z postele takovou rychlostí, že i jeho samotného to překvapilo. Navíc to bylo právě včas, aby stačil vystartovat k oknu, které náhlý silný závan větru zprudka rozrazil.

 „ Kruci... to mi ještě scházelo …“ Než stačil udělat tři čtyři kroky k otevřenému oknu, tak měl pocit, že na něj někdo vylil kbelík ledové vody. Silný déšť přicházel ve vlnách a navíc podle silného hukotu, který se blížil, to vypadalo, že třešničkou na dortu budou ještě kroupy.

 „ No tak už snad fakt … ,“ díky ledové spršce si neuvědomil, že se zamotal do zmuchlaného prostěradla a nakonec mohl být rád, že to okno bylo otevřené. Proletět zavřeným oknem, by bylo asi to poslední, co by chybělo ke štěstí. Zatímco se snažil rychle zavřít okno, se pokoušel vymotat z prostěradla, které mělo ovšem jiný názor. Každým dalším pohybem nohy, se zamotával pořád víc a víc. Navíc mokré triko začínalo doooost vehementně studit.

 „… kašlu na to… tohle se mi snad jenom zdá …!“ Pomyslel si a hned si uvědomil tu absurditu. Vždyť kdy naposledy se pořádně vyspal, vyspal jako že lehnul do postele a spal… Proč zrovna on, on, ze kterého si doma všichni dělali legraci, že je schopný prospat nos mezi ušima. Bejvávalo!

 Sílící hukot, který se blížil, nedokázalo utlumit ani teď již zavřené okno. Ořešák se ohýbal tak, že to vypadalo, že se musí každou chvíli zlomit. Instinktivně ucukl před letící větví. Pohyb byl tak prudký, že si v ten moment neuvědomil, že je v bezpečí svého pokoje. Další blesk doprovázený ohlušujícím zahřměním znova osvětlil dům a jeho okolí. Byl to nádherný, fascinující obraz, který se mu naskytl. Mrazivá krása temných budov a stromů, na pozadí stříbřitě šedé oblohy, protkávaný smrští svítících šípů blesků, které tomu všemu dodávaly zvláštní zlatavý nádech. Po dvoře poletovaly nejenom větve, ale vlastně všechno, co zůstalo venku a nebylo pevně přidělané. Další blesk upozornil na příchod nové silnější rány. Využil krátkého záblesku světla a znova se zadíval na garáž, která byla přes dvůr, přímo proti oknům jeho pokoje. Uvědomil si, že to co předtím zaregistroval, co považoval za přelud, tam skutečně je. Nechápal.

 Skutečně to tam bylo. Na hřebenu garáže, bez jediného pohybu seděla kočka. Podle všeho černá kočka.  „To jsem blázen …, co tam dělá, to snad není pravda!“ Pomyslel si v duchu a stále ještě doufal, že to je blbost a že tam nic není, že se jedná pouze o klam, způsobený tím šíleným počasím.

Čekal, kdy přijde další blesk a tentokrát, se ho nemohl dočkat. ¨

Opřel se o rám okna a napjatě sledoval garáž.

 Fakt tam byla. Seděla bez jediného pohybu. Drobný černý tvor odolával silným závanům větru, který s lehkostí přemisťoval větší a těžší předměty. Ale ona tam seděla, jakoby byla vytesaná z černého kamene. Nereagovala ani na proudy vody, které po ní stékaly. Co nutilo zvíře, které je známo svým takříkajíc odporem k vodě, aby snášelo tuto koupel.

 Triko, promočené ledovou sprchou na sebe začalo upozorňovat. Zima pomalu, ale jistě začala prostupovat celé Tomovo tělo. Nedokázal odhadnout, jak dlouho stojí u zavřeného okna s rukou stále na klice. Stál tam a jako v hypnóze sledoval kočku. Už ne celou – to co upoutalo jeho plnou pozornost, byly dvě zelená světýlka jejích očí, která se náhle rozsvítila v temné černi. Toma se zmocnil pocit, že si kočka prohlíží. I když za oknem, ve tmě pokoje ho určitě nemohla vidět. Ale pocit, že si ho prohlíží svýma smaragdově zelenýma očima byl stále silnější a silnější. I přes absurditu celé situace – stojí v mokrém triku, ve svém pokoji u okna a pozoruje kočku, sedící v bouřce na střeše, se nedokázal odtrhnout od jejího pohledu.

 Jako by rentgenovala chlapcovu postavu. Její upřený pohled byl naprosto soustředěný na jeden, jediný konkrétní cíl. Urputnost s jakou se přímo v píjela do svého cíle, by dokázala vyvolat docela obstojné mrazení v zádech i u otrlejších jedinců než byl Tom. Jediné, co si však uvědomoval, byl zvláštní klid, který i přes to vyzařoval z jejího pohledu. Čistá, ale zároveň tajemná krása jejího pohledu ho doslova a do písmene dostala. Ač se mu vše zdálo bláznivé, měl pocit, že jeho tělem rozlévá zvláštní teplo a uvolnění. Ba co víc, ač se mu to zdálo neuvěřitelné, zhola nesmyslné, vyklíčil v něm pocit, že se s ním snaží komunikovat.

„… co mi chceš… já ti nerozumím…“ pomyslel si duchu.