V dnešním tisku jsem narazila na článek, který popisuje rekonstrukci pátého nástupiště libereckého vlakového nádraží. Při jeho čtení mi vyvstaly na mysli vzpomínky, kdy jsem právě z tohoto nástupiště jezdívala za svými kolegy a přáteli do Německa.
V té době jsem se podílela na projektu spolupráce příhraničních oblastí sousedních států Nadnárodní zdravotnický dialog organizací zemí České republiky, Polska, Německa a Rakouska. Vedla jsem tehdy dialog s kolegy ze zahraničí v otázkách zdravotnictví. Byla jsem jmenována koordinátorkou projektu ve veřejné správě za Liberecký kraj.
Ráda vzpomínám na ty časy. Práce bylo spoustu, volného času málo, ale člověk se dennodenně dozvídal novinky, učil se, vzdělával, anebo zařizoval. Nejvíce v paměti mi asi zůstane pořádání všech těch konferencí.
Na spolupráci se podíleli kolegové z Německa, Polska a Rakouska. Byl to jeden z prvních projektů, který se snažil obnovit spolupráci mezi sousedy, kteří spolu dlouhá léta nesměli mluvit. Pamatuji si, jak se němečtí kolegové báli, že je po otevření hranic zavalí levná pracovní síla z České republiky, psal se rok 2006, 2007. A jak jsme jim vysvětlovali, že jejich obavy jsou zbytečné. S potěšením jsem zjistila, že máme například srovnatelnou úroveň přístrojového vybavení a zdravotní péče jako kolegové v Německu. Důležitým bodem společných jednání byla otázka příhraniční spolupráce rychlých záchranných služeb. Protože velmi často se stává, že dojezdová doba záchranky na místo pomoci je mnohem kratší ze základny sousedního státu.
Za úspěch tohoto pilotního projektu považuji, že na něj v současné době navazují další dva projekty, které už jsou úzce oborově zaměřené a mají za cíl navázat co nejužší spolupráci mezi specialisty jednotlivých zemí.
Prosím sledujte mé texty i na mém Facebooku
https://www.facebook.com/janahnykova.cz a Facebooku Hnutí Úsvit
https://www.facebook.com/hnutiusvit.cz
