Z babiččiny krabičky

Tak se jmenoval kdysi nostalgicky populární pořad se starými písničkami, které nám soudruzi tak milosrdně naservírovali. V tomto případě se jedná spíš o dědečkovu krabičku. Mám totiž archiv starších článků, které buď nikde nevyšly nebo vyšly tak dávno, že si to nikdo nepamatuje. Dovolím si vám jeden naservírovat. Ony jsou ty staré i ty nové v podstatě pořád o jednom a tom samém.

Úvaha o svobodě

Ať chceme, či ne, svoboda doby kamenné je ta tam. Byla to absolutní svoboda, krom náčelníka kmene, nebo šamana, lidem nikdo do ničeho nekecal, ikdyž i to byla pravděpodobně jen doporučení pramenící ze zkušenosti. Výsledky svobodného jednání byly byď veskrze pozitivní nebo fatální, nikdo to, však, neřešil a nezaváděl žádná plošná opatření. Hloupost se prostě nevyplácela a působila jako evoluční faktor rozvoje lidské civilizace.

Ne tak dnes. Dnes se hloupost vyplácí. Kdykoliv nějaký retardovaný jedinec učiní neuvážený krok, je celá populace vystavena šikaně jejímž účelem je zachránit dalšího retardovaného jedince, byť by jen jednoho. Skutečná svoboda ve smyslu „Buď se budu starat, nebo zemřu“ již neexistuje. Popřením přirozeného evolučního vývoje došlo k přemnožení neschopných, kteří potřebují ochranou ruku a ve jménu „lidských práv“ žádají o žvanec z produkce schopných. Všeobecné volební právo k tomu přispělo měrou rozhodující.

Přemnožení neschopní, totiž svou množstevní vahou dostali do parlamentů států strany populistů, kteří ucítili příležitost se rovněž přiživit, ačkoliv sami do této kategorie nespadali. K tomu je nejvhodnější princip poměrného zastoupení. Množství deprivovaných se tak postupně zvyšovalo až obsáhlo celé politické spektrum a i ty tzv. strany obhajující svobodu jednotlivce, byly nuceny pod tlakem nezvolení ustoupi ze zvých principů a stát se rovněž stranami neschopných. Ovšem kde na to brát? Lidí, kteří něco produkují a z toho platí nekřesťanské daně a sociální daně a zdravotní daně je čím dál míň, mnozí zjistili, že se jim to nevyplatí a je lepší se přidat k neschopným, kteří mají lepší podmínky. Tím armáda neschopných zase o něco vzrostla, stát začal tyto zaměstnávat ve státních službách za peníze produktivních a postupně tento počet, vlivem dalších zákazů, příkazů, omezení navyšoval. Takže náklady zase vyšší a peněz zase méně. Není jiné cesty než dluh. Tento scénář jistě všichni znáte, neboť jsme jeho každodenní součástí. Svoboda jednotlivce prostě již v tomto systému nemá místo, neboť jej přímo ohrožuje. Může se k nám navrátit až po „Velkém třesku“, který bude krvavý a výsledek je nejistý. Buď zvítězí svoboda ve svém pravém slova smyslu, nebo totalita nejhrubšího zrna, nebo vůbec nikdo.

Tento článek jsem napsal 26.3.2012 a myslím, že nikdy nebyl uveřejněn, přesto není třeba na něm cokoliv měnit.

Jaromír Hlubek