Stačilo od 48. nedělat nic

Nechat volný průběh budování, rozvíjení a konečnému dosažení reálného socialismu a byli bychom stejně tam, kde jsme teď.

Měli jsme to rozpracováno dobře. Výrobní prostředky byly státní, Národní fronta to měla pevně v rukou, byli jsme součástí tábora míru a socialismu, stát určoval platy a ceny, povinné bylo vše, krom zakázaného.

Jenže pak přišel ten nešťastný 17. Listopad a pár intelektuálů si myslilo, že to uděláme lépe, že všeobjímající státní dirigismus zkusíme vyměnit za alespoň zdání svobody. Byla dovolena pornografie, byly dovoleny herny, bylo dovoleno soukromé podnikání, bylo dovoleno veřejně říkat, co si myslíme, bylo zrušeno povinné zaměstnání, státní firmy se levně prodaly falešným podnikatelům, kteří byli jen soudruhy soudruhů bankéřů a všichni věděli, že úvěry se nesplatí. ČNB ty dluhy sanovala a zase bylo dobře, tak jsme se dopracovali k prvním domácím kapitalistům. Nadnárodní firmy stavěly na zelených loukách a úrodných polích horizontálně rozlehlé montovny, které sic po skončení daňových úlev skončily, ale zaměstnanci mohli alespoň nahlédnout do kapitalistického, výrobního způsobu. Vznikli drobní soukromníci, kteří se tenkrát ještě nepotýkali s přebujelou byrokracií a pomalu, ztěžka se začali prosazovat na trhu. Obchody byly najednou zaplaveny nedostatkovým zbožím a začaly vznikat první supermarkety. S kvalitou zahraničního zboží si nikdo hlavu nelámal, vždyť to bylo tak nové a lákavé. Zdání svobody bylo zcela reálné, dokonce se razilo heslo: „Co není zakázáno, to je povoleno.“ Do právního systému se dostala i Listina základních práv a svobod. Vypadalo to nadějně, běžný občan věděl, že transformace z reálného socialismu v kapitalismus nebude snadná, ale časem se povede.

Něco, však bylo silně zanedbáno a podceněno, hlavně nebyla KSČ postavena mimo zákon a Lustrační zákon neobsahoval klauzuli, že každý, kdo byl, byť jeden den, v KSČ již nesmí nikdy kandidovat na jakoukoliv veřejnou funkci. Proto se komunisté rozptýlili do všemožných stran a snažili se opět dostat do nejvyšších funkcí, což se jim poměrně dobře dařilo, takže ač Parlament vypadal pluralitně a demokraticky, komunisté nakonec měli vždy převahu. Rozdělení ČSR bez referenda bylo začátkem špatných časů, není vše v rukou občanů, ale politici mají moc rozhodovat sami, stejně jako v reálném socialismu. Gottwaldovské relikty, jako POVINNÉ zdravotní a sociální pojištění byly ponechány, POVINNÝ důchodový systém byl ponechán. Občanům nebylo umožněno svobodně se rozhodnout, jak se budou starat o své zdraví a případnou léčbu, jak se zajistí sami na stáří. Ve skutečně svobodné společnosti nesmí být nic POVINNÉ, občan musí mít právo volby.

Tyto nedůslednosti mají neblahé dopady na naši nedávnou minulost a současnost. Do roku 2003 to šlo sice pomalu, ale dobrým směrem, kapitalistickému zřízení jsme se blížili, leč socialistické „výdobytky“ stále přetrvávaly, důchodový, ani zdravotní systém se neřešily, zákoník práce stále obsahoval komunistické prvky, a najednou se objevila ohromná příležitost stát se součástí EU. Sovětský blok již neexistoval, již jsme nebyli v jeho područí a mohli jsme sami, svobodně, rozhodovat o své budoucnosti. Velmi překvapivě bylo vyhlášeno i referendum o přistoupení. EU se jevila jako společenství svobodných států s fungujícím, kapitalistickým zřízením, alespoň tak nám to bylo prezentováno, internet ještě nebyl tak rozšířený, takže většina občanů se musila spoléhat na veřejnoprávní, sdělovací prostředky, kde byla EU vykreslována v nejrůžovějších barvách. Varováním mělo být opakované vyhlašování referend, pokud výsledek nebyl podle očekávání, ale neměli jsme s nimi zkušenosti a netušili jsme, že neomarxisté jsou tam již u moci a levičácká éra již započala. Většina lidí hlasovala pro, aniž by tušili, že sotva vyklouzli z jednoho chomoutu, strkají hlavu do druhého. Sám jsem hlasoval pro a teď bych si nejraději rozbil, před zrcadlem, hubu. Naslibované se nestalo skutečností, okamžitě po vstupu přestal existovat volný pohyb pracovních sil, některé státy si vyjednaly výjimku. Epizodky, ze kterých jsme měli jen srandu, jakože je nedovoleno dámě podržet dveře, jelikož ji to uráží, že na západě se každý dement soudí za svá, nově vymyšlená, „lidská“ práva, že se nesmí říkat černoch, ale alternativně zbarvený se začínaly stávat skutečností i u nás. Takzvaná občanská společnost sestávající z takzvaných neziskovek se začala jako mor šířit i u nás a dokonce jsme ji musili začít POVINNĚ platit z našich daní. Komunisté v Parlamentu, napříč stranami, začali schvalovat jednu kopii eurounijních zákonů nebo direktiv za druhou a začleňovat je do našeho právního systému. Začali jsme bezhlavě, či nuceně přejímat západoevropské doktríny o politické korektnosti, multikulturalismu, pseudohumanismu, genderismu, ekologismu, oteplovačské ideologie a údajné bezpečnostnímu a zdravotní hrozby. Postupně se drobný živnostník a malý podnikatel stali v ústech politických představitelů „parazity“, oligarchové z první vlny „privatizace“ se začali tlačit do politiky, vláda začala mediálně štvát proti OSVČ zaměstnance, aby vyvolala rozbroje a nenávist, státní aparát začal bujet a soustředil se zejména na zhoršování podnikatelského prostředí a podmínek malých firem a živnostníků. Pomalu nabyté svobody se začaly rychle ztrácet, co ještě bylo dobrovolné, začalo být povinné, co ještě bylo dovoleno, začalo být zakázáno. Už chybí jen ta Národní fronta. Ona ve skutečnosti existuje, zatím není oficiální, ale je vytvořena mediálním tlakem, který dává prostor pouze vyvoleným stranám a snaží se voliče odradit od volby ostatních. Před volbami se množí takzvané průzkumy veřejného mínění, které vycházejí vždy stejně, s preferencemi stále stejných stran. Sestavy předvolebních besed o tom svědčí jasně. Vláda Sovětského svazu se postupně řítila do záhuby z ideologických, utlačovatelských a hospodářských důvodů, vláda EU se postupně řítí do záhuby z ideologických, utlačovatelských, finančních a demografických důvodů. Není schopna, ba ani ochotna hlídat vlastní hranice, prostředky místo na obranu, rozdává ilegálům, kteří nezákonně narušili hranice. K tomu se musejí státy, které to umožnily silně zadlužovat, jelikož „humanita“ je nade vše a nejdůležitější je podporovat lidi, kteří nikdy společnosti nic nepřinesli a nikdy nepřinesou, dokonce škodí. Stejný systém, po úpravě Lisabonskou smlouvou, chtějí implementovat i u nás. A to již nemluvím o všeobecně známých bezpečnostních rizicích, masových vraždách a atentátech páchaných oněmi preferovanými.

Pokud by předchozí, reálně socialistický režim u nás přetrval, náramně by si s vedením EU notoval, komunista ke komunistovi, regulací, restrikcí, dotací, zákazů a příkazů máme víc než za Husáka a brali by nás všemi deseti. Komunisté by určitě udělali nějaké korekce, aby systém zlidštili. Nikdo by neprotestoval proti muslimům, vždyť jsme brali i kubánské žoldnéře z Angoly. Naše současná vláda by byla taky pro, jen aby si zajistili koryta v Bruselu. Po spirále jsme se za 28 let vrátili skoro tam, kde jsme již byli a tím se těch 28 let jeví jako ztracené a promarněné. Občané dali ve volbách najevo, že se skutečného kapitalismu a svobody bojí, že ten reálný socialismus jim je daleko bližší. Takže kdybychom v 89. neudělali vůbec nic, byli bychom stejně tam, kde jsme teď.

Blíží se další volby, nechť se laskavý čtenář zamyslí nad posledními čtyřmi roky, kolik svobod mu ubylo, kolik povinností přibylo, kolik regulací a restrikcí musí snášet, kolik bývalý nebo současných komunistů je v preferovaných stranách,  kolikrát nám bylo vyhrožováno, zda dotace jsou pro něj opravdu to nejpřínosnější?

Příznivec a volič Svobodných – Jaromír Hlubek