V jakém společenském systému žijeme a kdo profituje

V komunistickém systému to bylo naprosto zřejmé a soudruzi se tím nikterak netajili. Dnes je to komplikovanější, každý to zapírá a opak vydává za pravdu.

Od 48. do 89. to byli jednoznačně nomenklaturní kádři z „vedoucí síly“ od uličního důvěrníka přes předsedu stranické skupiny, tajemníky OV KSČ až po nejvyšší členy ústředního výboru. Všichni jsme byli státními zaměstnanci, jelikož vše bylo státní a současně i státní vazalové. Vše co existovalo bylo státní od obyčejných koloniálů v zapadlých vesnicích přes veškeré hospody, byty, výzkumné ústavy, podniky zahraničního obchodu, nemocnice až po výrobní podniky. Právo bylo zaměněno za povinnost, jsou to z většiny komunistická práva. Právo volit, právo na práci, právo na zdraví, právo na zabezpečení ve stáří, právo na objektivní informace. Čtenář snadno uhodne o jaké povinnosti se jedná a které přetrvaly, beze změny, dodnes. Přestože všichni pracovali, nestačili pokrýt poptávku ani po zboží běžné spotřeby, proto profitovali také ti, kteří měli k omezenému sortimentu přístup. Zelináři, řezníci a jiní obchodníci, automechanici, kteří již tak silně předražené zboží, k tehdejší kupní síle, ještě předražovali o povinný úplatek. Zvláštní kategorií byli černí obchodníci se zbožím po němž byla taky velká poptávka, pracovali v trpěné ilegalitě a vymykali se tehdejším pravidlům, byli to veksláci, jelikož byl zájem o „tvrdou“ valutu nebo o bony za něž se dalo nakupovat v exkluzivních obchodech, taky státních, se zahraničním zbožím, jaké „svět“ neviděl. I tam se stávaly fronty. Možná jsem zapomněl na policajty a lidové milicionáře, kteří bděli nad spokojeností a budovatelským nadšením prostého obyvatelstva. Tolik k těm, kteří profitovali. A kdo ztrácel? Přece všichni ostatní, jeden vedle druhého.

Tolik poněkud delší úvod, který však byl až nemístně stručný a zdaleka nevystihující plně tehdejší dobu.

Před 25 lety jsme zvonili klíči, troufám si říct, že všichni věděli co nechtějí, ale málokdo věděl co vlastně chce a v to počítám i sebe. Nechtěli jsme KSČ a její vedoucí úlohu, přesto se nestalo to základní, nový kooptovaný parlament nepostavil KSČ mimo zákon a lustrační zákon se nevztahoval na kohokoliv kdo byl, byť i řadovým, členem KSČ. Holt, nebyli jsme jako oni. Od toho se začaly, již v počátku, odvíjet naše následující problémy, které přetrvávají dodnes. Takže prvotní důvod revoluce nebyl naplněn. Lidé proklamovali, že chtějí svobodu a demokracii, jenže málokdo věděl co svoboda je a že její zavedení vyžaduje značnou míru osobní odpovědnosti a vzdání se opatrovatelské role státu. Demokracie byla uvedena v praxi svobodnými volbami. Místo pouhých tří stran sdružených v národní frontě kandidovalo stran mnohem víc, výčet si nepamatuji, ve kterých se rovnoměrně rozmístili bývalí i současní členové KSČ. Jak takové svobodné volby mohly dopadnout je nabíledni, v parlamentu zasedli opět ve většině komunisté, ač jiných jmen a stranických příslušností. Lidé žádali otevřít železnou oponu aby mohli cestovat, jenže oni nechtěli cestovat, chtěli se jen podívat na ten zázrak za našimi západními hranicemi, jen na povrch tohoto zázraku, do jeho hloubky proniknout nemohli. Většina lidí jistě nechtěla kapitalismus, jelikož o něm vůbec nic nevěděli, pouze ze zpráv, jak tam dělníci soustavně stávkují a mnozí jsou nezaměstnaní. Pokud by o kapitalismu, v pravém slova smyslu, věděli mnohem víc, chtěli by jej o to méně. Vyžaduje totiž osobní svobodu neoddělitelně spojenou s pracovitostí, zodpovědností sám za sebe a svou rodinu, podnikatelského ducha a odvahu se prosadit v absolutně rovném prostředí. Tyto vlastnosti jsme tenkrát ve většině neměli. Lidé chtěli pouze socialismus s lidskou tváří. Tenkrát ještě na západě kapitalismus trochu fungoval ikdyž již silně střižený levicovými myšlenkami, které měly postupem let převzít otěže vlády v Evropě docela.

Takže 15 let jsme se brodili komunistickým bahnem s hlavami v demokratickém nebi. Komunističtí papaláši se stali rázem „podnikateli“ a zkurvili tento pojem v očích veřejnosti. Další komunisté jim kryli záda z Parlamentu přijímajícího zákony psané jim na míru. Nezbavili jsme se komunistických reliktů v podobě povinné zdravotní a sociální daně, které se měly stát dobrovolnými, jak je ve svobodné společnosti běžné a povinné daně za objektivní informace, které se tím pádem staly zcela neobjektivní vládní hlásnou troubou. Zbavili jsme se povinné pracovní povinnosti, což je dobře, čehož okamžitě, sic postupně využili lidé, kterým je jakákoliv práce geneticky protivná a tady jsme uplatnili svůj socialismus s lidskou tváří, dali jsme jim na podporách a dávkách tolik peněz, že to ani pracující dělník neměl. Není divu, že tato skupina profituje a trvale se zvětšuje. Modlou se stali zahraniční investoři, kterým jsme přislíbili daňový ráj na dobu určitou, což vyřadilo ze hry domácí investory, jelikož v nerovných podmínkách se čestně podnikat nedá. Jeden si ani neuvědomil kolik nevyužitých ploch máme kolem měst, všude vyrostly jako houby super a hyper markety, samozřejmě zahraniční s pobídkami, prodávající zboží zahraničních dotovaných zemědělců a současně likvidující ty naše. Tyto firmy u nás rovněž velmi profitují a vytlačily domácí obchodníky. Jeden president v té době vyzýval  ke vzniku občanské společnosti, jak to bylo myšleno nevím, ale někteří to pochopili jasně. Stát nás bude platit za to, že budeme házet klacky pod nohy rozumným projektům, zmedializujeme skupiny tzv. vyloučených a budeme předstírat starost o ně, jako by starosti státu prostřednictvím ukradených peněz produktivních občanů již nebylo dost. Nevím o co všechno se tyto, mnohdy nátlakové, skupiny „starají“, ale je jich u nás kolem 500 a významně profitují. Policajti změnili jen uniformy, nikoliv represivní účel své existence a přístup k občanům. Armádu jsme hodili přes palubu ve falešné představě, že teď v době pravdy a lásky již není proti komu bojovat, natož chránit svou zemi. Občané mohou volně cestovat, ba mohou v zahraničí i beztrestně zůstat, mohou demokraticky volit novodobou národní frontu, mají obchody plné zboží, mohou podnikat a nechat se ždímat drakonickými daněmi a takoví jako já mohou napsat na internet svůj názor, který si přečte hrstka, v poměru k populaci, občanů. Toto je naše svoboda vzešlá ze sametové revoluce. Ostatní a to podstatné zůstalo téměř při starém.

A pak přišlo referendum o vstupu do EU. Komunistickému parlamentu a vládě poplatná média neřekla občanům kdo v současné době v EU vládne a jaká je politická doktrína. Občané poněkud znechuceni vnitřní politickou situací si myslili, že nás EU trochu zkultivuje a potlačí vracející se socialistické tendence, jelikož si myslili, že v EU je kapitalismus, proto ve většině hlasovali pro. Ale ouha, v EU není dokonce ani demokracie, kde by nebylo možné jednou proběhlé referendum anulovat a vyhlásit na stejné téma další a další a další, než konečně bude znít ta „správná“ odpověď. To nám mělo být podezřelé již v začátku. Leč nebylo. Naše vládnoucí věrchuška s tím hluboce souzněla. A pak nastávala postupná pohroma, příslib dotací na rozvoj. Dotaci lze chápat i tak, my vám něco dáme a vy za to budete všude propagovat naši ideologii. Něco dali, tři čtvrtiny z toho jsme musili kofinancovat , vymyslily se nesmyslné projekty, které nebyly pro nikoho dobré, jen pro výše zmíněné nátlakové skupiny a s nimi spříznění zastupitelé, dotace se rozkradla a jakási komise EU rozhodla, že se musí vrátit jelikož bla, bla, bla. Nikdo nebyl potrestán, jelikož odpovědný zastupitel byl bývalý komunista, prokurátorka bývalá komunistka a soudkyně stejně tak. Nedostatek důkazů a obec v bankrotu. Taková byla a je běžná praxe v celé republice, takže další kandidáti na profit. Dotace na obnovitelné zdroje, ovšem placená z ukradených peněz produktivních občanů byla a je největší  zlodějnou novodobé historie, kam se hrabou vytunelované banky a bezcenné národní podniky. Takže další a velmi významní adepti na profit, kteří se z velké části rekrutují ze členů tehdejšího parlamentu. Jakmile slyším slovo dotace ježí se mi vlasy na hlavě i ty, které již dávno nemám. Tento systém v podstatě znemožňuje podnikání v rovných podmínkách a to je od svobody, kterou jsme chtěli diametrálně odlišné. Tento systém podporuje oligarchie a korporace, které pak tlačí na parlament aby jim přihrával další dotace a všelijak kroutil paragrafy zákonů v jejich prospěch. Prostou řečí se tomu říká fašismus. Tento fašismus se přenáší i do běžného života občanů prostřednictvím nátlaku z EU přijímat za své zrůdné ideologie multikulturalismu, politické korektnosti, protěžování všech skupin, které se prohlásily za utiskované menšiny za pomoci všelikých „aktivistů“, potlačováním původní evropské kultury náboženského přesvědčení ve prospěch přivandrovalců vyznávajících nekompatibilní víru. K tomu je potřeba připomenout, troufám si říct stovky, snad i tisíce, všelijakých zákazů a příkazů, nových povinných plateb a regulací. To vše v líbivém hávu bezpečnosti, zdraví, záchrany planety před klimatickými změnami, ale ve svém důsledku dusící již tak dost udušené evropské hospodářství. 80% lidí nad tím nadšeně hýká. V mezinárodní politické oblasti jsme nuceni vyznávat stejný názor jako centrum a Ústřední výbor EU. Jak povědomé.

Kdo tedy dnes profituje, abych se vrátil k nadpisu. Dalo by se to napsat stručně: Homosexuální žena tmavé pleti vyznávající Islám, členka Parlamentu s vedlejším zaměstnáním ve správní radě nějaké korporace, příslušnice utiskované menšiny mající čtyři vysoké školy aniž by kdykoliv ke své práci musila použít ruce a hlavu. Ale vážně. Samozřejmě establishment a jeho přisluhovači v množství mnohem větším než velkém, různí takzvaně utiskovaní a znevýhodnění, lenoši a neumělové, mnohdy i zločinci a neziskovky na ně nalepené. Všechny instituce a firmy přilepené prostřednictvím nadstandardních vztahů na osoby disponujícími ukradenými penězi, kterým říká státní. Všechny subjekty, kterým musí občan povinně platit a ostatní na tyto subjekty navázaní. Nelze vyjmenovat všechno ani nelze všechny zaplatit z již existujícího 75% zdanění produktivních, proto stát dělá dluhy, které nikdy nesplatí, jen natiskne další barevné papírky nebo prostřednictvím nezávislé národní banky spustí devalvaci.

Teď k tomu kdo je ztratný, všichni pracující ( netýká se st. zaměstnanců), dělníci, technici, živnostníci, ostatní podnikatelé mimo státních a na stát navázaných. Pracující, živnostníci i podnikatelé jsou jedna skupina, která je státní byrokracií nejvíc odírána a zatím se státní propagandě daří vrážet klíny mezi jednotlivé členy této skupiny.  Rovněž studenti, jelikož jsou vysoké školy placeny státem od kusu berou kdeco a usilují aby všichni absolvovali. Tomu odpovídá spektrum vysokoškolských oborů i znalosti jejich absolventů, rovněž tak jejich zaměstnatelnost, snad jen zas ve státní sféře. Důchodci se svými tristními důchody nemajíc nic mimo, jelikož jim nikdo neřekl, že se musí o sebe starat sami a nespoléhat na stát.

A na konec jedno nesporné pozitivum. Materiálně jsme na tom dnes mnohem lépe než před 25 lety. Ulice a silnice plné aut, pět krát víc hospod zvětšiny plných, u supermarketů je problém zaparkovat. Mohlo to, ale být mnohem lepší a ten „západní zázrak“ z dob kdy tam byl kapitalismus, jsme mohli mít i u nás. Už to nedoženeme, jelikož i západ padá a pád je těžko zastavitelný. Systém se musí zhroutit.

Toto je podle mého názoru všechno čeho jsme dosáhli za 25 let. Opravdu jsme to chtěli?

Jaromír Hlubek