Teď už nás čeká jen krev a pot

Parafráze na to, co Winston Churchil nabídl Britům po vypuknutí II. světové války a pokusech Německa se zmocnit Británie, sedí na současnou situaci jako zadek na hrnec. Tenkrát se Britové náletům a jiným pokusům o okupaci bránili

a zabránili jí.

Další okupace přišla plíživě, pocit viny z kolonizace, který neomarxisté vykopali kdesi v historii, pominouce obrovský přínos pro tamní civilizaci a infrastrukturu, vyvolala v obyvatelstvu, které moc nepřemýšlelo, protože mělo blahobyt, pocit studu a touhu po altruismu. Altruismus nebyl, samozřejmě, na místě, jelikož po opuštění kolonií se tamní systém naprosto zhroutil do chaosu. Odvážní jedinci britského, nebo i jiného, evropského původu, kteří tam zůstali a zavčas nezvedli kotvy, byli vyvražděni. Již to mělo být varováním, ale nebylo.

Mezitím se ideologie multikulturalismu, politické korektnosti a podlézavosti začala šířit Severní Amerikou a Západní Evropou jako mor, ne jako mor, ale jako rakovina, která metastázuje i do těch nejméně významných orgánů severoatlantické civilizace.

Sémě studu a podřízenosti jsme zaseli, teď sklízíme trpké plody. Barbary jsme přijali a nabídli jim civilizovaný život s takovou podporou, že nemusili ani pomyslit na práci. Pocit viny a altruismus nám pátá kolona vtloukala stále do hlav až mnozí podlehli, zapomněli, jak jejich předkové budovali civilizaci, ve které žijí a onen blahobyt. Ztratili pud sebezáchovy a oddali se zhoubné ideologii natolik, že přešla v sebevražednou. Nás, ale nebude v nebi Alláhově čekat, každého, 72 neposkvrněných panen.

Nás bude čekat jen ta krev a pot nebo potupná smrt a naše malé děti a vnuky i něco horšího, potupné otroctví.  Ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř, v tomto stádiu se nacházíme teď. Ještě existuje možnost zbavit se novokomunistických politiků, kteří za tím vším stojí a kterými je prolezlý skoro každý stát EU o jejím vedení ani nemluvě. Nizozemci šanci již promrhali, Poláci ji využili. Ale v důsledku, i kdyby se to podařilo, to ještě nic neznamená. Horší bude jak ty barbarské, islámské hordy, které jsme si sem pozvali, aby nás obohatily o naprosto nepředstavitelné zážitky, dostat z Evropy ven.  Způsoby mohou být různé, ale ani jeden z nich se neobejde bez násilí. Nedovedu si to představit bez války, kde je dovoleno vše. Oni sami neodejdou a my je dobrým slovem nepřemluvíme. V podstatě se již podzemní válka vede. Islám se již v Evropě zapouzdřil a vysílá jednotlivé jedovaté ostny ve formě atentátů, aby vyzkoušel, co nepřítel vydrží a jak se k tomu postaví, než zaútočí v plné síle proti inertním a neschopným armádám, které zbraně nesmí a snad ani neumí použít a bezbranným občanům, jimž „prozíravé“ vedení EU zbraně vzalo. Myslím, že tato válka by vzala rychlý konec, odhodlaní a připravení muslimové by nás podřezávali jako podsvinčata a my bychom se jen drželi za ruce, rozhazovali kytky, rozsvěcovali svíčky a věřili ve všeobecnou lásku a sílu přátelského slova.

Armády jsou určeny k boji proti vnějšímu nepříteli, který se chová srozumitelně, shromáždí své vojenské síly u hranic a vyhlásí válku. Boje se odvíjejí na nějaké omezené frontě a admirálové mohou všelijakými, strategickými úskoky nepřítele překvapit. My prožíváme nevyhlášenou válku, nepřítele známe, ale nesmíme o něm mluvit. Nepřítel zná nás a veřejně o nás mluví, jako nevěřících psech, čemuž my se podřízeně ukloníme, blahosklonně se usmějeme a vítáme a vítáme. Pokud bych toto nezažil a vyprávěl by mi to nějaký mimozemšťan z Alfy Centauri, že u nich to bylo, nikdy bych tomu neuvěřil.

Vidím, že naše budoucnost již není zcela v našich rukou, ale v rukou Božích. Jedině Bůh může zařídit, aby občané ve volbách konečně překonali odpor k syrové pravdě, podívali se jí zpříma do očí a podle toho dávali své hlasy.

Jaromír Hlubek