V Německu proběhla po prohrané válce a zveřejnění zrůdností nacinálního socialismu, denazifikace. Ne tak u nás. Po prohře komunistické ideologie v roce 1989 žádná dekomunizace neproběhla. Původní komunistické myšlenky a praktiky se tzv. přetransformovaly do KSČM.
Vznikla tím strana s nulovým koaličním potenciálem, kterou pravidelně volí cca 14% fanatiků nesledujících politické dění kolem sebe. Komunisti byli fajn, všichni měli práci, ceny byly pevné, desítka a Partyzánky stály 1,70 Kčs, takže na opici stačilo 10,20 Kčs. Skvělá doba. Dnešní ceny jsou jiné, nostalgie po předchozím je o to silnější. Holky byly mladé a hezké, my jsme byli mladí a jurní. O politické dění jsme se nezajímali, hlavně když si sáhnem.
Stejně tak to mají i dnešní mladí lidé, jejich možnosti jsou však neskonale větší a svoboda, kterou nevědomky nabyli jim připadá tak zvrhlá, že volí komunisty. Současný svět je postavil do pozice, že se alespoň trošku musí starat sami o sebe. Musí se starat málo, jelikož i současná socialistická eurospolečnost jim garantuje slastný život za peníze daňových poplatníků. Jsou tak rozmazlení, že pouhé pomyšlení na přiložení ruky k dílu jim vyvolá kopřivku a automaticky asociuje volbu komunistů, jelikož u nich je všechno zadarmo a všichni se mají skvěle. Troška myšlení jim chybí. Stát peníze nemá, aby jim je mohl dát, musí je někomu ukrást. To jim je jedno, jim nikdo nic neukrade, oni nic nemají. Noční můra je práce.
Opřel jsem se do mladých. Starých zkostnatělých komunistů ubývá, ale jejich volební výsledek je stále +- stejný, tedy přibývají mladí, jiné řešení není.
Pokud by KSČM neexistovala, tito mladí voliči by mohli rozprostřít své preference mezi zbylé strany a k politickému patu by nemusilo dojít. Mnozí by začali uvažovat, ostatní by dali hlas Sobotkovcům. Zákon proti extremismu máme, jen jej nikdo neuplatňuje
