Pořád hovoříme o terorismu, který nemá nic společného s Islámem. Pořád nikdo nemá odvahu říct, že to nebezpečí je skutečně Islám a jeho bojovníci. Zase škatulkujeme na radikály, umírněné a mírumilovné. Oni nejsou ani jedno z toho,
jsou prostě muslimové vyznávající Korán a podle toho se chovají.
72 panen v nebi Alláhově, které čekají na hrdiny obětující svůj život pro věčnou slávu Alláhovu je velmi veliké lákadlo. Nám to přijde jako absolutní pitomost, jim ne, oni tomu skutečně věří. Minule, po atentátech v Paříži jsem byl smazán za xenofobní názor, že na vyznavače Islámu by měla být uvalena kolektivní vina. Je to v rozporu se zavedenými konvencemi, ale pokud budeme neustále bojovat jen s jakýsimi teroristy a nepřiznáme, že to v podstatě teroristé nejsou, že to jsou obyčejní muslimové, kteří jen konají v souladu se svou vírou, pořád budeme jen bojovat s „větrnými mlýny“, zpřísňovat bezpečnostní opatření, která se dotknou zejména původní populace, znepříjemní jí život. Samozřejmě, život znepříjemní i obavy z nenadálého útoku, kdykoliv a kdekoliv. Pokud tady, myslím Evropu jako takovou, si tuto nepřátelskou komunitu budeme i nadále vydržovat, preferovat a protěžovat, nemůže dojít ke zlepšení. Naopak, podle druhého zákona entropie je nárůst chaosu neodvratitelný, pokud se jej nepokusíme uspořádat dodáním značného množství energie. Tuto energie dodat nechceme a naši političtí představitelé se toho bojí jako čert kříže. Musili by totiž začít mluvit pravdu, oprostit se od utopických myšlenek neomarxismu, multikulturalismu a vůbec všech odnoží komunismu, který tady dnes máme.
Západ je velmi zasažen a mám velmi smutnou obavu, že nádor islamismu se již natolik rozrostl, že jeho vyříznutí bude mít vážné, ne-li fatální následky pro celou jejich společnost. My máme ještě šanci, můžeme postavit novou železnou oponu, odtrhnout se od EU, která naprosto selhala a z hospodářského spolku, který měl podporovat obchod, se stala ideologickým spolkem fanatiků, kteří starou Evropu ženou do absolutní záhuby. Naši současní političtí představitelé nejsou schopni prásknout do stolu a říci, že v takovém spolku pomatených politiků prostě nebudeme, dokonce nemají ani odvahu, aby se oprostili od povinnosti vlastního rozhodnutí, iniciovat referendum o setrvání v EU. Přičemž náš odchod je jediná šance na přežití.
Příznivec a volič Svobodných – Jaromír Hlubek
